Bluesman Robert Johnson: Král delta blues

Příběhy nejsou o nic menší součástí skladeb než hudba samotná. Pro určité žánry dokonce stěžejní. Příběh, který se traduje a neodmyslitelně patří k blues, je i životní cesta bluesmana Roberta Johnsona.

Robert Johnson Robert Johnson Zdroj: youtube.com

Často se v umění stává, že se uchytí jakási poutavá legenda, která ovlivní vnímání určitého stylu, žánru či odvětví. Někdy jsou takové legendy alfou i omegou určité osobnosti, jindy ji dokreslují, ale každopádně přinášejí tajemno či záhadu, která pak funguje ruku v ruce s daným uměleckým prostředkem.

Odkaz a přesah tvorby amerického bluesmana Roberta Johnsona, vlastním jménem Roberta Leroye Johnsona, je výrazný i v 21. století. Čím vším tedy Johnson přispěl k popularitě žánru blues a čím konkrétně ovlivnil hudební scénu všeobecně? Začněme hezky popořadě. Robert Johnson se narodil v roce 1911 a své dětství strávil se svou matkou a nevlastním otcem. V mladém věku si několikrát změnil své jméno – po svém nevlastním otci nosil nějaký čas příjmení Spencer; jednu dobu pak vystupoval pod jménem Robert Dodds, což bylo rodné příjmení jeho matky.

Cesta jako základ života

Od samého počátku svého života se však musel vyrovnávat s jeho strastmi. Neměl jednoduché dětství: trpěl šedým zákalem, srovnával se se svou vlastní identitou, a na počátku období dospělosti přišla osudová životní rána. Jeho náctiletá žena i dítě zemřely při porodu. Smířit se s danými nástrahami dokázal jedině přes hudbu, která mu umožňovala tolik potřebný rozlet, odpoutání se od reality a pocit neukotvenosti. S tím vším souvisí jedna odpověď na nepoloženou otázku – jak se koncept cesty odráží v hudbě.

Ať již budeme skloňovat toto slovo jakkoli, vždycky se s ním v blues setkáme. Nejenže je jedním z nejčastějších motivů bluesových písní, ale také již odjakživa fascinuje člověka jako takového. Člověk se stále někam přesouvá, a tak se téma cesty rozvíjí a vtiskuje do literárního i výtvarného umění. Na břehu řeky Mississippi údajně vzniklo blues, i když se spekuluje, že kořeny tohoto žánru si černošští plantážníci přivezli s sebou z Afriky, z níž byli vzati do otroctví. Nicméně delta blues neodmyslitelně patří ke jmenované řece. Rasová nesnášenlivost a diskriminace, propukající ve třicátých letech na jihu Spojených států, se vtiskla do bluesových nápěvků, které si černí otroci broukali při pracích na plantážích. Díky přemisťová otroků z místa na místo docházelo k šíření zárodků žánru blues.

 

 

Popěvky byly velmi rytmické, často se dostávaly do opakující se smyčky a působily na emoce jak po textové stránce, tak svou procítěností. Přesně tímto rukopisem se vyznačoval i Johnson. Mnoho hudebníků se pak v deltě Mississippi učilo hrát od starých mistrů blues; hodně bílých muzikantů se nechalo inspirovat touto hudbou a propojilo ji například s rockem.

Vraťme se ale zpátky na cestu. Žádná z cest neplyne bez přestávky. Dříve nebo později narazíme na nějakou křižovatku. Johnsonova skladba Cross Roads Blues, která je dodnes mezi bluesmany jedna z nejhranějších, s sebou přináší onu mystičnost a pojetí muzikanta jako génia. Traduje se, že Johnson hrál již od mládí na kytaru a foukací harmoniku, jeho snem a cílem bylo ovšem stát se lepším hudebníkem než všichni ostatní. Na několik let se vytratil, a když se navrátil na scénu, dokázal zahrát na kytaru ohromujícím způsobem bluesové skladby i zazpívat hlasem, ze kterého mrazilo. Jedna verze příběhu říká, že ho naučil hrát sám pekelný muž.

Údajně se vydal o půlnoci v bezměsíčné noci se svým nástrojem na opuštěnou křižovatku, kde se setkal s mužem v černém plášti. Ten si od něho půjčil instrument a zahrál na něj několik skladeb. Poté se stal Johnson talentovaným a nepřekonatelným hráčem. Ďábel, který daruje smrtelníkovi cosi nezískatelného, je samozřejmě starým literárním námětem, který se objevuje v mnoha verzích. Však v historkách, které jsou spojené s bluesovými hudebníky, se motiv setkání s ďáblem vyskytuje velmi často.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

 

Právě s křižovatkou se pojí slavná skladba Cross Roads Blues, která má být dokladem pravdivosti tradované legendy. Mezi devětadvaceti skladbami, které se z tvorby Roberta Johnsona dochovaly, se nachází i další výpovědi spojené s ďáblem, tajemnem či dokonce se satanem. Tyto texty ještě více umocnily mystickou legendu o Johnsonovi. Ve skladbě Me and the Devil Blues, jak již samotný název naznačuje, oslovuje přímo satana a mluví o pohřbívání. Skladba Hellhound on my Trail si taktéž pohrává s tímto tématem - ďábel se v této skladbě objevuje v podobě pekelného psa, který ho neustále pronásleduje. Robert samotný historku nikdy nepotvrdil, ale ani nevyvrátil.

Všechno je něčím vykoupeno. Za slávu a talent ale musel Johnson zaplatit. Dle legendy dal ďábel Johnsonovi osm let života geniálního hudebníka, poté mu bluesman musel darovat duši. Smlouva byla ukončena v úterý 16. srpna 1938, kdy mladý Johnson umírá v pouhých dvaceti sedmi letech. Stejně jak žil, tak také zemřel. I jeho smrt je opředena tajemstvím a dá se pracovat s pouhými spekulacemi. Jedna z verzí, jak hudebník zemřel, mluví o tom, že vypil otrávenou whisky, kterou mu nastrčil manžel jedné z žen, s nimiž se Robert stýkal. Jeho zdravotní stav se poté rapidně horšil, často jsou jeho poslední chvilky popisovány se silně dramatickým nádechem. Od šedesátých let pátralo mnoho lidí po Johnsonově minulosti, ale věrohodných záznamů o hudebníkově cestě životem se dochovalo velmi málo. Také se spekulovalo o místu, kde je pohřben. Později se téměř vytratily zmínky o tom, že Johnson žil ještě v době války.

Králem blues až po své smrti

Jak už tomu u umělců většinou bývá, za svého života se Robertu Johnsonovi mnoho slávy nedostalo. Během života nebyl příliš znám; ani jeho hudba nepatřila mezi nejprodávanější kousky. Do širšího povědomí publika se jeho jméno zapsalo až v šedesátých letech po vydání výběru King of the Delta Blues Singers. Přízvisko Král Delta blues nebo Otec blues získal až dlouho po své smrti.

Do svých skladeb dokázal vetkat veškeré potřebné emoce, výraznou techniku hry na kytaru, kterou mnoho hudebníků dodnes napodobuje, a nenapodobitelný hlas. Samozřejmě že z dnešního pohledu mají nahrávky osobité kouzlo rovněž ve svém zachování, které je velmi kvalitní. Pro blues typické melancholické popěvky se prolínají s energickými pasážemi i s uhrančivými melodiemi refrénu. Tyto charakteristiky posluchačům představují například skladby Walking Blues, Love in Vain nebo Stones in my Passway.

Tajuplné číslo dvacet sedm odstartovalo tehdy onen věk, který se pro několik umělců stal zrádným, a bohužel i záhubným. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zemřeli ve stejném věku Jim Morrison, Janis Joplin či Jimi Hendrix. V devadesátých letech Kurt Cobain. V roce 2011 se k nim přidala také britská zpěvačka Amy Winehouse.

 

 

O životě a tvorbě Roberta Johnsona vzniklo také mnoho knih a filmů, které jeho příběh vypráví z různých pohledů. V roce 1986 vznikl také film s příhodným názvem Crossroads, který se opírá o ďábelský motiv a inovuje ho do časů osmdesátých let. Zahrál si v něm (i na kytaru) Steve Vai. Ve filmu je také vyřčena otázka po hledání Johnsonovy třicáté skladby, po které se pátralo řadu let, ale dosud se nenašla.

Po dlouhém vývoji, který se odehrával na hudební scéně i v samotné scéně bluesové, se stále mnoho bluesových hudebníků, černých i bílých, navrací ke skladbám Roberta Johnsona, zařazují je do svých stálých repertoárů či je upravují po svém, avšak odkaz původní bluesové tvorby je stále živý. Jde o již ozkoušený materiál, ale hlavně klasiku, ze které vychází současné žánry - blues i rock.

Evropští hudebníci byli z Johnsonových skladeb tak uneseni, že mnozí nechápali, jak je možné, že na nahrávkách hraje Johnson na jednu kytaru, když oni slyší jasně dvě. Podivovali se nad zvukem, procítěností a opravdovostí Johnsonova sebevyjádření. Svou poctu mu složil mj. Eric Clapton na desce Me and Mr. Johnson, na kterou nahrál čtrnáct jeho písní. Johnson dále ovlivnil Stevie Ray Vaughana, Taj Mahala či Johnny Wintera, především svým stylem a lidovým zvukem. Johnson často používal bottleneck ze skla, místo něho občas využil nože, čímž zvuk v Johnsonových skladnách zněl zcela odlišně pro ucho ostatních.

Písně od něj převzala řada interpretů, například Joe Bonamassa či Hugh Laurie, na české scéně například Juwana Jenkins nebo Jonathan Gaudet. Mnoha Johnsonovým písním tak byl oblečen nový, elektrifikovaný kabát, ale zůstal mu i ten původní – akustický. Je znatelné, že i po skoro osmdesáti letech má Johnsonova hudba stále co říci, aktualizuje se a přináší v sobě i pro současnost skrytá tajemství žánru, která publikum neustále fascinují.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Rozhovor s pianistou Jasonem Moranem: Budoucnost jazzu závisí na empatii

    Jazzový pianista Jason Moran vystoupí 29. října znovu v rámci festivalu Struny podzimu v pražském Divadle Archa. Představí In My Mind: Monk at Town Hall, 1959, futuristický projekt, kterým vzdá hold legendě jazzového klavíru a kompozice Theloniu Monkovi. 

  • Jedinečná Rhonda Vincent oslnila české publikum špičkovým bluegrassem

    Doslova dechberoucí zážitek se naskytl těm, kteří se večer 6. září vypravili do pražského Rudolfina. Jeviště Dvořákovy síně zcela ovládla „královna bluegrassu" Rhonda Vincent se svojí kapelou The Rage, jejichž strhující výkon byl dokonalým příkladem toho, jak má vypadat kvalitní hudební vystoupení.

  • Soutěžte o 2x1 lístek na koncert Yat- Kha

    V samém centru Asie, v sibiřské republice Tuva, se zrodil hrdelní zpěv, unikátní vokální technika, kterou v tradiční formě ve světě zpopularizovala skupina Huun Huur-Tu. U jejího zrodu stál zpěvák ze skupiny Yat- Kha, který tuto bezkonkurenčně nejsyrovější pěveckou metodu propojil s rockovým zvukem. Ten, kdo zažil naživo například jakutskou skupinu Ayarkhaan nebo kanadskou Inuitku Tanyu Tagaq, ví, co může od hrdelního zpěvu očekávat. Opravdu jedinečný a exotický zážitek pak slibuje Futurum 22. listopadu, protože právě v ten den tam vystoupí Yat- Kha se svou syrovou punk-rockovou Sibiří! Tak si to přece nenechte ujít a pojďte s musicweb.cz soutěžit o lístky!

  • Soutěžte o 2x1 lístek na koncert Orchestre Les Mangelepa

    Tuzemský debut legendárních Orchestre Les Mangelepa měl původně proběhnout už v loňském roce v rámci festivalu Respect. Kvůli problémům s vízy musel být koncert nakonec zrušen. Díky tomu, že Les Mangelepa jsou vybráni jako jedni z účinkujících na letošní Womex, můžeme se těšit na jedinečný zážitek s legendou ze zlaté éry africké hudby. Pojďte s musicweb.cz soutěžit o lístky na tento koncert! Uvidíme se 1. listopadu v Paláci Akropolis?

Další podobné články

Další články z rubriky

The Poodles: Tradiční kapela vznikla za netradičních okolností

Bylo, nebylo za sedmero horami, devatero řekami a ještě o...

Rockové legendy budoucnosti aneb Kdo přijde po dnešních velikánech?

Při psaní několika mých posledních článků mě přepadala myšlenka na...

Chystáte se na pařbu? Nalaďte se deseti nejlepšími songy o chlastu!

Mnoho z vás již nesčetněkrát někde popíjelo. A to při...

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2015

Poslední den roku 2015 se nabízí k bilancování letošní koncertní...

Finsko: Z Helsinek až na Severní pól po stopách metalové hudby

Proč zrovna z Helsinek? A proč na Severní pól? Myslím, že...