Bluesman Robert Johnson: Král delta blues

Příběhy nejsou o nic menší součástí skladeb než hudba samotná. Pro určité žánry dokonce stěžejní. Příběh, který se traduje a neodmyslitelně patří k blues, je i životní cesta bluesmana Roberta Johnsona.

Robert Johnson Robert Johnson Zdroj: youtube.com

Často se v umění stává, že se uchytí jakási poutavá legenda, která ovlivní vnímání určitého stylu, žánru či odvětví. Někdy jsou takové legendy alfou i omegou určité osobnosti, jindy ji dokreslují, ale každopádně přinášejí tajemno či záhadu, která pak funguje ruku v ruce s daným uměleckým prostředkem.

Odkaz a přesah tvorby amerického bluesmana Roberta Johnsona, vlastním jménem Roberta Leroye Johnsona, je výrazný i v 21. století. Čím vším tedy Johnson přispěl k popularitě žánru blues a čím konkrétně ovlivnil hudební scénu všeobecně? Začněme hezky popořadě. Robert Johnson se narodil v roce 1911 a své dětství strávil se svou matkou a nevlastním otcem. V mladém věku si několikrát změnil své jméno – po svém nevlastním otci nosil nějaký čas příjmení Spencer; jednu dobu pak vystupoval pod jménem Robert Dodds, což bylo rodné příjmení jeho matky.

Cesta jako základ života

Od samého počátku svého života se však musel vyrovnávat s jeho strastmi. Neměl jednoduché dětství: trpěl šedým zákalem, srovnával se se svou vlastní identitou, a na počátku období dospělosti přišla osudová životní rána. Jeho náctiletá žena i dítě zemřely při porodu. Smířit se s danými nástrahami dokázal jedině přes hudbu, která mu umožňovala tolik potřebný rozlet, odpoutání se od reality a pocit neukotvenosti. S tím vším souvisí jedna odpověď na nepoloženou otázku – jak se koncept cesty odráží v hudbě.

Ať již budeme skloňovat toto slovo jakkoli, vždycky se s ním v blues setkáme. Nejenže je jedním z nejčastějších motivů bluesových písní, ale také již odjakživa fascinuje člověka jako takového. Člověk se stále někam přesouvá, a tak se téma cesty rozvíjí a vtiskuje do literárního i výtvarného umění. Na břehu řeky Mississippi údajně vzniklo blues, i když se spekuluje, že kořeny tohoto žánru si černošští plantážníci přivezli s sebou z Afriky, z níž byli vzati do otroctví. Nicméně delta blues neodmyslitelně patří ke jmenované řece. Rasová nesnášenlivost a diskriminace, propukající ve třicátých letech na jihu Spojených států, se vtiskla do bluesových nápěvků, které si černí otroci broukali při pracích na plantážích. Díky přemisťová otroků z místa na místo docházelo k šíření zárodků žánru blues.

 

 

Popěvky byly velmi rytmické, často se dostávaly do opakující se smyčky a působily na emoce jak po textové stránce, tak svou procítěností. Přesně tímto rukopisem se vyznačoval i Johnson. Mnoho hudebníků se pak v deltě Mississippi učilo hrát od starých mistrů blues; hodně bílých muzikantů se nechalo inspirovat touto hudbou a propojilo ji například s rockem.

Vraťme se ale zpátky na cestu. Žádná z cest neplyne bez přestávky. Dříve nebo později narazíme na nějakou křižovatku. Johnsonova skladba Cross Roads Blues, která je dodnes mezi bluesmany jedna z nejhranějších, s sebou přináší onu mystičnost a pojetí muzikanta jako génia. Traduje se, že Johnson hrál již od mládí na kytaru a foukací harmoniku, jeho snem a cílem bylo ovšem stát se lepším hudebníkem než všichni ostatní. Na několik let se vytratil, a když se navrátil na scénu, dokázal zahrát na kytaru ohromujícím způsobem bluesové skladby i zazpívat hlasem, ze kterého mrazilo. Jedna verze příběhu říká, že ho naučil hrát sám pekelný muž.

Údajně se vydal o půlnoci v bezměsíčné noci se svým nástrojem na opuštěnou křižovatku, kde se setkal s mužem v černém plášti. Ten si od něho půjčil instrument a zahrál na něj několik skladeb. Poté se stal Johnson talentovaným a nepřekonatelným hráčem. Ďábel, který daruje smrtelníkovi cosi nezískatelného, je samozřejmě starým literárním námětem, který se objevuje v mnoha verzích. Však v historkách, které jsou spojené s bluesovými hudebníky, se motiv setkání s ďáblem vyskytuje velmi často.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

 

Právě s křižovatkou se pojí slavná skladba Cross Roads Blues, která má být dokladem pravdivosti tradované legendy. Mezi devětadvaceti skladbami, které se z tvorby Roberta Johnsona dochovaly, se nachází i další výpovědi spojené s ďáblem, tajemnem či dokonce se satanem. Tyto texty ještě více umocnily mystickou legendu o Johnsonovi. Ve skladbě Me and the Devil Blues, jak již samotný název naznačuje, oslovuje přímo satana a mluví o pohřbívání. Skladba Hellhound on my Trail si taktéž pohrává s tímto tématem - ďábel se v této skladbě objevuje v podobě pekelného psa, který ho neustále pronásleduje. Robert samotný historku nikdy nepotvrdil, ale ani nevyvrátil.

Všechno je něčím vykoupeno. Za slávu a talent ale musel Johnson zaplatit. Dle legendy dal ďábel Johnsonovi osm let života geniálního hudebníka, poté mu bluesman musel darovat duši. Smlouva byla ukončena v úterý 16. srpna 1938, kdy mladý Johnson umírá v pouhých dvaceti sedmi letech. Stejně jak žil, tak také zemřel. I jeho smrt je opředena tajemstvím a dá se pracovat s pouhými spekulacemi. Jedna z verzí, jak hudebník zemřel, mluví o tom, že vypil otrávenou whisky, kterou mu nastrčil manžel jedné z žen, s nimiž se Robert stýkal. Jeho zdravotní stav se poté rapidně horšil, často jsou jeho poslední chvilky popisovány se silně dramatickým nádechem. Od šedesátých let pátralo mnoho lidí po Johnsonově minulosti, ale věrohodných záznamů o hudebníkově cestě životem se dochovalo velmi málo. Také se spekulovalo o místu, kde je pohřben. Později se téměř vytratily zmínky o tom, že Johnson žil ještě v době války.

Králem blues až po své smrti

Jak už tomu u umělců většinou bývá, za svého života se Robertu Johnsonovi mnoho slávy nedostalo. Během života nebyl příliš znám; ani jeho hudba nepatřila mezi nejprodávanější kousky. Do širšího povědomí publika se jeho jméno zapsalo až v šedesátých letech po vydání výběru King of the Delta Blues Singers. Přízvisko Král Delta blues nebo Otec blues získal až dlouho po své smrti.

Do svých skladeb dokázal vetkat veškeré potřebné emoce, výraznou techniku hry na kytaru, kterou mnoho hudebníků dodnes napodobuje, a nenapodobitelný hlas. Samozřejmě že z dnešního pohledu mají nahrávky osobité kouzlo rovněž ve svém zachování, které je velmi kvalitní. Pro blues typické melancholické popěvky se prolínají s energickými pasážemi i s uhrančivými melodiemi refrénu. Tyto charakteristiky posluchačům představují například skladby Walking Blues, Love in Vain nebo Stones in my Passway.

Tajuplné číslo dvacet sedm odstartovalo tehdy onen věk, který se pro několik umělců stal zrádným, a bohužel i záhubným. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zemřeli ve stejném věku Jim Morrison, Janis Joplin či Jimi Hendrix. V devadesátých letech Kurt Cobain. V roce 2011 se k nim přidala také britská zpěvačka Amy Winehouse.

 

 

O životě a tvorbě Roberta Johnsona vzniklo také mnoho knih a filmů, které jeho příběh vypráví z různých pohledů. V roce 1986 vznikl také film s příhodným názvem Crossroads, který se opírá o ďábelský motiv a inovuje ho do časů osmdesátých let. Zahrál si v něm (i na kytaru) Steve Vai. Ve filmu je také vyřčena otázka po hledání Johnsonovy třicáté skladby, po které se pátralo řadu let, ale dosud se nenašla.

Po dlouhém vývoji, který se odehrával na hudební scéně i v samotné scéně bluesové, se stále mnoho bluesových hudebníků, černých i bílých, navrací ke skladbám Roberta Johnsona, zařazují je do svých stálých repertoárů či je upravují po svém, avšak odkaz původní bluesové tvorby je stále živý. Jde o již ozkoušený materiál, ale hlavně klasiku, ze které vychází současné žánry - blues i rock.

Evropští hudebníci byli z Johnsonových skladeb tak uneseni, že mnozí nechápali, jak je možné, že na nahrávkách hraje Johnson na jednu kytaru, když oni slyší jasně dvě. Podivovali se nad zvukem, procítěností a opravdovostí Johnsonova sebevyjádření. Svou poctu mu složil mj. Eric Clapton na desce Me and Mr. Johnson, na kterou nahrál čtrnáct jeho písní. Johnson dále ovlivnil Stevie Ray Vaughana, Taj Mahala či Johnny Wintera, především svým stylem a lidovým zvukem. Johnson často používal bottleneck ze skla, místo něho občas využil nože, čímž zvuk v Johnsonových skladnách zněl zcela odlišně pro ucho ostatních.

Písně od něj převzala řada interpretů, například Joe Bonamassa či Hugh Laurie, na české scéně například Juwana Jenkins nebo Jonathan Gaudet. Mnoha Johnsonovým písním tak byl oblečen nový, elektrifikovaný kabát, ale zůstal mu i ten původní – akustický. Je znatelné, že i po skoro osmdesáti letech má Johnsonova hudba stále co říci, aktualizuje se a přináší v sobě i pro současnost skrytá tajemství žánru, která publikum neustále fascinují.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Soutěžte o 3x1 lístek na Respect festival 2018

    Víkend 16. a 17. června na Louce pod Bruselskou cestou na Výstavišti v pražských Holešovicích bude patřit již 21. ročníku festivalu world music Respect festivalu pořádaného agenturou Rachot v čele s Borkem Holečkem. Pojďte s redakcí musicweb.cz soutěžit o vstupenky na tento dvoudenní maraton už nyní!

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 18. 11. 2017

    Třetí a závěrečný večer hned naplno rozjela polská skupina Cheap Tobacco s úžasnou zpěvačkou Natalií Kwiatkowskou, kteří v Šumperku nejsou žádnými nováčky. Po nich jsme byli naladění do temné, psychedelické hudby Hugo Race & Michelangela Russo a teprve další kapela, „divoké dračice“ z New Yorku Jane Lee Hooker to pořádně rozjely. Nejen že skvěle zahrály, ale předvedly i velice živou show na podiu. Eric Bibb zahrál klasické blues na akustickou kytaru a po něm již následoval hřeb tohoto večera Mr. Sipp. Na závěr pořádný nářez elektrického blues !

  • Bobby McFerrin se vrací do Prahy

    Hvězda, co už několik desetiletí boří všechna hudební pravidla. Desetinásobný držitel Grammy, autor patnácti alb, prodaných ve více než 20 milionech kopiích, který smazává rozdíl mezi pop music a uměním. S bosýma nohama pobíhá po pódiích nejslavnějších světových scén, objevuje nepopsané hlasové rozsahy, inspiruje celou novou generaci a cappella zpěváků, ovlivňuje beatboxery. To je Bobby McFerrin.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 17. 11. 2017

    Druhý večer bluesového festivalu byl opět skvělý! Pořadatelé nám i tentokrát nachystali pořádnou porci dobré muziky - zahájení patřilo „starým známým“ Slovak Blues Project a po nich následovala nepřehlédnutelná a zatím jediná bluesmanka Bex Marshall s Blues Bandem. Řádnou porci jazzu nám naservíroval skvělý John Medeski’s Mad Skillet a všechny zde zaujal suzafonista Kirk Joseph. Zac Harmon se svojí kapelou předvedli parádní pódiovou show a poslední vystoupení tohoto večera patřilo foukačkářům – Blues Harp Explosion feat. Billy Branch, James Harman a Magic Dick. Na závěr se všichni vystupující opět sešli na pódiu a zcela netradičně pokračovali v jam session.

Další podobné články

Další články z rubriky

Smrt si nevybírá: Připomeňte si 25 hudebníků, kteří odešli v roce 2016

Vzhlížíme k nim, jsou našimi vzory a idoly, někdy až...

The Poodles: Tradiční kapela vznikla za netradičních okolností

Bylo, nebylo za sedmero horami, devatero řekami a ještě o...

Rockové legendy budoucnosti aneb Kdo přijde po dnešních velikánech?

Při psaní několika mých posledních článků mě přepadala myšlenka na...

Chystáte se na pařbu? Nalaďte se deseti nejlepšími songy o chlastu!

Mnoho z vás již nesčetněkrát někde popíjelo. A to při...

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2015

Poslední den roku 2015 se nabízí k bilancování letošní koncertní...