Bluefest 2015: Komorní kytarový večírek Doporučený

Bluefest lákal na tři kytaristy, kteří každý hrají zcela jiné pojetí blues. Bror Gunnar Jansson, Rusty Wright Band a Coco Montoya – tito tři hudebníci spolu s jejich doprovodnými muzikanty vystoupili 20. října v Lucerna Music Baru. Mělo větší ohlas klasické blues nebo elektrické?

Coco Montoya na Bluefestu 20. října 2015 v Lucerna Music Baru Coco Montoya na Bluefestu 20. října 2015 v Lucerna Music Baru Foto: Petr Hájek/musicweb.cz

Dramaturgicky přesně načasované začátky všech účinkujících rozhodně potěšily publikum, které však jako loni na kapele Roomful of Blues (více se dočtete zde) nebylo početné, což byla jen jediná chybka na celém večeru.

Staré klasické blues přivezla kapela o jednom člověku, a tím byl švédský kytarista, bubeník a zpěvák Bror Gunnar Jansson. Umělecky nápaditému vystoupení dodával unikátnost především jeho výrazný hlas, který zněl naživo plně, ukázal svůj velký rozsah a hlavně překvapil barvou. Ta klamala, jelikož Bror zněl jako mnohem starší vyzpívaný bluesový veterán a bylo patrné, že si je své hlasové dispozice dobře vědom. Podařilo se mu navnadit publikum na dobu minulou a zeměpisně vzdálené místo, byť sám jako hudebník pocházející ze Švédska věrohodně splynul s výrazem bluesové hudby. V některých hlasových polohách se lehce dostával do příbuznosti s Bobem Dylanem, a to i svým vypravěčstvím ve skladbách, někdy se zase jasně inspiroval u delta blues například u Charlieho Pattona.

Sólový koncert doplňoval o výkřiky z hloubi hrdla, pískání i vzdechy, čímž oživoval cyklický rytmus. Co se týká hry v kapele jednoho člověka, tímto konceptem se podobá například provokativnímu bluesmanovi Bobu Logu III., který taktéž hraje zároveň na bicí, kytaru a zpívá, nicméně oproti němu Bror udržel pozornost publika déle, jelikož jeho bicí měnily výraz a nestal se tak monotónním. Standardně propojil táhlá plačící blues (například Butch) s výraznými vypalovačkami (jako Ain´t No Grave).

Přečtěte si také rozhovor s Brorem Gunnarem Janssonem

Sólové vystoupení spíše komorního rázu krásně kontrastovalo s následujícím programem, ne však ve smyslu špatný-dobrý, ale v koncertním pojetí. Čtyřčlenný Rusty Wright Band byl špičkou večera. Tento dlouhovlasý bluesman vynikal kytarovým uměním, vyžíval se v sólech, která však nebyla příliš dlouhá, aby se posluchač začal nudit, a zároveň jeho hřmotný hlas seděl v nadupanýchch skladbách. Stejně tak výrazným členem byla jeho manželka, Laurie LaCross Wright, která sice obehrávala několik stejných akordů na rytmickou kytaru, ale když se pustila do zpěvu, ukázala, že jde zpívat blues bez zbytečných přikrášlení a kudrlinek, čímž nejvíce upoutala ve skladbě Summertime.

 

 

Hned zkraje zahraná I Ain´t From Mississippi nastolila laťku vysoko a publikum to dávalo po celou dobu kapele řádně vědět. Rusty se soustředil na rychlejší melodie a sám si do nich vystřihl několik barevných kytarových sól, nicméně kapela – baskytarista Dennis Bellinger a bubeník Marc Friedman – se k sólům nedostali. Však jako celek se sehraně vrhli nejen do blues-rockových melodií, ale také roztančili svým Black Hat Boogie, které vévodilo svým chytlavým riffem.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Po hodinovém vystoupení, kdy nezbyl ani čas na přídavek, se rychle přeskupilo pódium a na řadu přišel Coco Montoya s kapelou, hlavní hvězda. Coco měl již připravenou půdu od Rustyho a navázal tak na již rozparáděnou atmosféru. Znovu se stylem lehce odlišovala kapela od předešlé, nicméně ne už tak markantně. Především mohly zaujmout hammondky, které si několikrát zahrály svůj samostatný part a velmi příjemně tak vplouvaly do melodií.

 

 

Samotný Coco si vyhrával s kytarovými sóly s nástrojem, který držel jako levák, nicméně opačně. Instrument má jednoznačně pod palcem a zcela se mu ve hře podřizoval v této mayallovsky ovlivněné tradici. Čistý a procítěný zpěv se nesl celým sálem, jak v pomalých houpavých blues, tak i v rychlejších aranžích. Coco hrál nejdelší koncert večera, využíval každou vteřinu, aby mohl spustit další skladbu, nicméně Rustyho energii nepřekonal. Vedle něho zněl umírněně. Doprovodná kapela složená ze zmíněných hammondek, bicích a baskytary taktéž mnoho prostoru nedostala a i na rozdělení pozic na pódiu bylo na první pohled znát, že Coco je zde tou hvězdou. Však nachystal příjemný kytarový zážitek pro všechny přítomné.

Pořadatelé festivalu ukázali svou invenci pozvat do České republiky známé muzikanty bluesové scény, kteří se zde tak často neobjevují a zároveň ty, kteří nejsou ani ve světě ještě tolik známí. Zkrátka objevují i nadchnou, a to je pro každý festival zkrátka ten správný směr. Bluefest 2015 byl rozhodně svátkem pro každého kytarového fanouška a pro další ročník lze jen dodat, aby dorazilo více lidí, jelikož to stojí opravdu za to a také, že šumperský Blues Alive má jasnou konkurenci.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Respect festival 2018, Praha, 17. 6. 2018

    Již dvacátý ročník Respect festivalu se uskutečnil na Výstavišti Holešovice. V neděli vystoupili: Valentin Clastier a Steven Kamperman z Francie a Nizozemí, Bakolo Music International, Metá Metá, Yossi Fine a Ben Aylon a Orlando Julius z Nigérie a The Heliocentrics z Velké Británie. Více se o průběhu festivalu dočtete zde. Podívejte se na fotogalerii z druhého dne: 

  • Díky Buddy Guyovi blues stále žije

    Dnes již můžeme říci: legendární zpěvák a kytarista Buddy Guy přináší novou, již v pořadí osmnáctou studiovou desku nazvanou The Blues Is Alive and Well. Se skladbami nešetřil a nadělil jich bluesovým fanouškům hned patnáct a jako bonus si k nahrávání přizval známé hudební osobnosti, Micka Jaggera, Keitha Richardse i Jeffa Becka. A co tedy od počinu vlastně očekávat?

  • Foto: Respect festival 2018, Praha, 16. 6. 2018

    Již dvacátý ročník Respect festivalu se uskutečnil na Výstavišti Holešovice. V sobotu vystoupili: Alizera Ghorbani z Íránu, indičtí Barmer Boys, Chouk Bwa z Haiti spolu s The Angstromers, Dudu Tassa s The Kuwaitis a na konec Islam Chipsy. Více se dočtete v reportáži z celého víkendu. Zde vám přinášíme fotogalerii. 

  • Foto: Bounty Rock Cafe Open Air, Olomouc, 16. 6. 2018

    To byl pořádný rockový festival v kotli olomoucké korunní pevnůstky! Zahájení patřilo olomoucké skupině Skramasax  a pak následovala dánská rocková smršť Blindstone. Metalisty, a nejen je, potěšila nejvýraznější skupina současnosti Dymytry, předvádějící nejen hudební, ale i propracovanou pódiovou a ohňovou show. Excelentní zpěvák skupiny Rainbow (nejen) Doogie White nám svým živelným projevem připomenul jejich hity. Po skupině Supergroup přišla největší hvězda večera - The Magic of Santana. Originální Santanovi zpěváci Alex Ligertwood a Tony Lindsay se špičkovým devítičlenným bandem předvedli úžasnou a strhující show. Trochu v jejich stínu ukončil festival blues-rockový kytarový virtuos Ryan McGarvey. Vynikající a určitě rád zajdu na jeho samostatný koncert. Půlnoc odbila a festival uprostřed města Olomouce musel nekompromisně skončit. Tak za rok zase! Koukněte na fotoreport: