GoGo Penguin rozvíjejí jazzové postupy minulých let Doporučený

Ve středu 3. dubna se do pražského Paláce Akropolis vrátilo úderné britské (post)jazzové trio GoGo Penguin, aby odehrálo v sále praskajícím ve švech bezmála dvouhodinový set plný dynamických změn, velkolepě gradujících pasáží a svěžího improvizačního náboje.

GoGo Penguin na koncertě v Paláci Akropolis 2. 10. 2017 GoGo Penguin na koncertě v Paláci Akropolis 2. 10. 2017 Foto: Kamil Košun/musicweb.cz

Tuto reportáž si dovolím začít menší oklikou. Když v polovině devadesátých let ještě neznámá trojice Red Snapper zavedla do instrumentální hudby ostré lámané rytmy, pulzující groovy na zefektovaný kontrabas a další prvky elektronické hudby, byly z toho rázem všichni posluchači jako u vytržení a kapela se znenadání vyhoupla na vrchol britské klubové scény.

Tento příběh v lecčem připomíná i cestu GoGo Penguin za úspěchem, jen s tím rozdílem, že „tučňáci“ s velice podobným konceptem přicházejí o 20 let později. Jejich pojetí jazzu i způsob vstřebávání ostatních vlivů se samozřejmě od přístupu Red Snapper v mnohém liší. GoGo Penguin jsou především technicky skvělí hráči. Vedle nesmírně hbitých přerývaných rytmů bubeníka Roba Turnera působí bicí Red Snapper neotesaně a téměř až rudimentárně a vrstvené minimalistické motivy Chrise Illingwortha bychom hledali u Red Snapper marně.

Přece se však nedokážu ubránit dojmu, že hudba GoGo Penguin je vyústěním jedné vývojové linie moderního jazzu vstřebávající různé postupy elektronické hudby, kterou započali na Britských ostrovech právě Red Snapper a na starém kontinentě Erik Truffaz a kterou rozvinuli do velkolepých hudebních show kapely jako Cinematic Orchestra, Jaga Jazzist, EST, Bad Plus a spousty dalších.

Ale teď už k samotnému koncertu. Tučňáci se do toho opřeli hned zkraje a s pořádnou vervou zahráli pár skladeb ze svého posledního alba A Humdrum Star. V těch vynikl zejména zefektovaný klavír, jehož struny Chris Illingworth místy tlumil druhou rukou, svěží kontrabasové groovy vyplňované impozantními běhy Nicka Blacky po hmatníku i nekompromisně se valící bicí.

 

 

Ve skladbě Bardo nápaditě vybudila posluchače závěrečná gradace, která však nakonec překvapivě vyústila do ticha. Poté se trio vrátilo o několik let v historii do roku 2015 a představilo skladbu Ocean In A Drop z EP Live at Abbey Road, která je ukázkou z jejich soundtracku ke kultovnímu filmu Gofreyho Reggia Koyaanisqatsi. Ta zahalila sál do poněkud odlišné, více zasněné atmosféry a úvodními klavírními akordy vrženými do ticha a střídmou basovou linkou připomínala hudbu Cinematic Orchestra, kapely, která se ostatně proslavila právě atmosferickou podkresovou hudbou k němým filmům.

GoGo Penguin se během koncertu vrátili i k albům Man Made Object a v2.0 i ke své decentnější prvotině Fanfares. Po hodině a půl hudební produkce už jsem sice začínal mít dojem, že poslouchám jednu a tutéž skladbu pořád dokola, ale i tak mě nadále přitahovala opojnost repetitivních motivů, povzbudivost gradací a perfektní rytmická souhra. Fakt, že se GoGo Penguin podařilo si publikum obtočit kolem prstu, byl znát už z toho, že si s každou další skladbou vysloužili ještě vřelejší salvu potlesku.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Co mi však nešlo do hlavy, bylo to, jak mohl zvukař dopustit, aby kontrabas zněl v přízemí sálu dunivě a rozplizle, čímž se vám místo kvalitního hudebního prožitku dostavil spíše ušní šelest v basovém spektru. A to tím spíš, že za zvukařským pultem seděl zvukař, kterého si sama kapela přivezla! Vzhledem k tomu, že nejhorší situace byla přímo pod ochozy, jediné spolehlivé vysvětlení k tomuto žalostnému stavu zvuku se nabízí v mrzké akustice sálu a jeho nedostatečném odhlučnění, za které si bohužel zaslouží velkou výtku spíše Palác Akropolis.

Přes to přese všechno se GoGo Penguin předvedli ve skvělém světle a na své fanoušky silně zapůsobili. Lámané rytmy, průrazné groovy a repetitivní klavírní motivy sice již v současném jazzu zdaleka neplatí za novum, ale v provedení Gogo Penguin si stále udržují jakousi svěžest a provzdušněnost. Hudba GoGo Penguin má v sobě dravost, průbojnost, ale rovněž vlídnost a intimitu, což na posluchače funguje jako med na vosy.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Alfa Mist: Odosobněný koncert plný virtuozity

    Jedním z vrcholů letošního festivalu Mladí ladí jazz měl být koncert kapely Alfa Mist. Pojďme se podívat, jak večer před vyprodaným sálem pražského Paláce Akropolis probíhal.

  • John McLaughlin v Brně představil svůj projekt 4th Dimension

    Veterán jazzrockové fúze, věčný hudební experimentátor, britský kytarista John McLaughlin vystoupil v brněnském Janáčkově divadle v rámci JazzFestu Brno. Během hodinu a půl dlouhého setu představil průřez své tvorby od let 70. až po současnost.

  • Foto: John McLaughlin, Janáčkovo divadlo, Brno, 14. 4. 2019

    John McLaughlin, legenda jazzrockové kytary, zvedl ze sedadel zcela naplněné Janáčkovo divadlo! Se svojí formací The 4th Dimension předvedl ve svých neuvěřitelných 77 letech úžasný koncert, na který se jen tak rychle nezapomíná. Patřílo to určitě k vrcholu festivalu JazzFestBrno a atmosféru z této akce přinášíme v našem fotoreportu.

  • Foto: Alash, Palác Akropolis, Praha, 9. 4. 2019

    Další objev world music scény je znovu z Asie. Po Huun Huur Tu, Yat- Kha, Ayarkhaan i současného mongolského hitu The Hu, tuvinské uskupení Alash přivezlo do Prahy hrdelní zpěv, tradiční nástroje i nejrůznější zvuky, které byli schopni napodobit. Podívejte se na fotoreportáž z tohoto výjimečného koncertu.