Philip Glass v Arše - Silná persona zaplní pódium sama Doporučený

Uplynulo 20 let, abychom mohli na prknech divadla Archa ve středu 9. října 2016 opět přivítat amerického skladatele Philipa Glasse. Naposledy u nás vystoupil spolu s básníkem Allenem Ginsbergem, letos přislíbil přítomnost nadané Japonky Maki Nemekawa, která však onemocněla. Glass tedy přijel sólo a rozhodl se ušít Praze program na míru.

Philip Glass Philip Glass Zdroj: of.web Philipa Glasse

Svérázný hudební tvůrce, reprezentant žánru zvaný "minimalismus" se zapsal do dějiny hudby a kultury vůbec svými operami, jako jsou Einstein on the Beach, Satyagraha, Akhnaten, The Voyage, klasickými kompozicemi a také Oskary si odnášejícími soundtracky k filmům, například slávu přinášející The Hours Stephena Daldryho, Kundun Martina Scorseseho a artovou trilogií Koyaanisqatsi od Godfrey Reggio, kde jsou si zvuk i obraz rovnocennými partnery. Přestože Philip Glass patří po boku se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem k nejznámějším minimalistickým skladatelům, sám svou tvorbu rád označuje spíš jako "hudbu s repetitivními strukturami".

Téměř osmdesátiletý Philip Glass, živější něž většina průměrných pětadvacátníků otevírá koncert kladbou Mad Rush z roku 1980. Rozložené pulsující akordy vytvářející jásavé plochy, uvádí posluchače velmi rychle do meditativního stavu, hudba plyne zcela přirozeně a vytváří prostor, kde mohou myšlenky volně plynout, aniž by se ztrácela vysoká estetická kvalita právě znějících tónů.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Po pozitivním úvodu přichází pět částí klavírního cyklu Metamorphosis (1989) inspirovaném právě Franzem Kafkou a jeho povídkou Proměna. Manifest minimalismu se projevuje především v posledním kousku, kdy se střídá čtyři až pět položených akordů se zacyklenou plochou dvou tónů oscilujících ve střední poloze umírněně prokládaných dramatickým basem, přičemž občas zasáhne pár souzvuků ve vrchní poloze, vytvářejíc jakousi melodii.

Schéma skladby připomíná jednoduchou písňovou formu, nebo chceme-li sloku/refrén a nějaký střední díl, přičemž z hlediska významu není úplně jasné, co je co. Pozoruhodný především efekt této "prosté" hudby. Má neuvěřitelnou hloubku a vyvolává silné emoce. Podnětů je málo co do kvantity, tím více ovšem vystupuje kvalita. Neustálým řetězením a cyklením se vytváří pocit nepřetržitého proměnlivého pohybu živého organismu, dechu. Metamorphosis nevyvíjí na posluchače žádný enormní tlak, nevytváří prvoplánové drama ani čelní útok na emoce, jak jsme zvyklí od klasických světových skladatelů.Je to jako běžné ráno, kdy se člověk probudí a vše plyne, jak má. A samotná hloubka, váha i prchavost života je pak přítomná v každém tom "obyčejném" momentu, zjeví se tomu, kdo se zastaví a uslyší ji.

 

 

Kontrastním způsobem ke starším kusům autorovy tvorby se stavěla následující část koncertu, kdy Philip Glass zahrál tři ze svých Etud. Tyto miniatury vznikají v roce 2013 a měly se stát stěžejní částí vystoupení právě v podání Maki Nemekawy. Naštěstí nás o ně autor neošidil a přednesl je sám.

 

 

Osamoceně stojícím kusem a zároveň vrcholem večera se stala část opery Hydrogen Jukebox z roku 1990, spolupráce Glasse s již zesnulým Ginsbergem nesoucí jméno Wichita Wortex Sutra. Expresivní promluva Allena Ginsberga podbarvená vkusným pianem Philipa Glasse zprostředkovávala záznam Allenovy recitace protiválečné litanie z roku 1966.

Celý koncert se nesl ve slavnostní a důstojné atmosféře, standing ovation na závěr tedy nemohlo nikoho překvapit. Jako přídavek zvolil Philip Glass závěrečnou část ze svého populárního díla Glassworks (1982), stylem připomínající první část koncertu, který se takto dokonale uzavřel.

Nepřítomnost klavírní virtuosky jako je Maki Nemekawa však byla znát. Bezpochyby nenahraditelný a geniální skladatel Philip Glass hrál své kusy pevnou rukou, vitálně, přímočaře a velmi dynamicky. Nicméně technické a přednesové rezervy autora nenechaly citlivého a znalého posluchače bez otázky, jak by to asi znělo, kdyby zde seděla taky Maki. Naštěstí jsou charisma a zásluhy Philipa Glasse tak silné, že nedostatky technického rázu zcela zastínily, a z koncertu se stalo významné setkání povznášející ducha lidí, kteří v dnešních dnech zděšení politickými událostmi našli sobě podobné, a společně mohli alespoň na chvíli spočinout ve svobodných prostorách krásy, hloubky a slasti, kterou nám takto skvělá hudba již dlouhá staletí přináší.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • FOTO: BLUES ALIVE, DŮM KULTURY, ŠUMPERK, 17.11.2018

    Třetí večer bluesového maratonu pokračoval ve strhující jízdě dnů předešlých. Zahájili jej slovenští Missisippi Mixtape a po nich rozpohybovala publikum strhující skupina Welch Ledbetter Connection. Takovým bonbónkem na pomyslném dortu byla skupina Tamikrest z Mali, kteří přivezli původní africkou hudbu, která se na americkém kontinentě kdysi dávno přetavila v blues. Sice v trochu modernějším, až rockovém podání, ale určitě to byl skvělý hudební zážitek. Kytarové mistrovství nám předvedl Rick Derringer, legenda amerického bluesrocku se svým nepřehlédnutelným bosonohým bubenickým obrem. Posledním vystupujícím byl pestrobarevný Fantastic Negrito, který nenechal posluchače do posledních minut vydechnout a svým strhujícím vystoupením ukončil letošní Blues Alive v Šumperku.

  • Seasick Steve zahraje konečně v Praze

    Již dvakrát svým strhujícím koncertem okouzlil návštěvníky festivalu Colours of Ostrava, letos dokonce na hlavní scéně. Příští rok v březnu se svérázný americký bluesman Seasick Steve, který často hraje na vlastnoručně vyrobené kytary, konečně představí poprvé v Praze.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.