The Bagatelles Marathon: Přehrávky v hudební škole Johna Zorna Doporučený

Ačkoliv je Praha v dnešní době neodmyslitelnou zastávkou na turné většiny velkých zahraničních kapel a časy, kdy se vyhýbaly Čechám obloukem a museli jsme za nimi jezdit do Německa, jsou již dávno pryč, málokdy se podaří do Pražské kotliny přivézt téměř celou hudební scénu. Multižánrovému festivalu Prague Music Performance se takovýto mimořádný organizátorský počin podařilo letos v červnu uskutečnit.

John Zorn John Zorn Zdroj: pořadatel koncertu

Ve čtvrtek 20. června do Prahy přijelo 30 výjimečných muzikantů – představitelů newyorské „Downtown“ scény – vedených všestranným skladatelem, svérázným alt saxofonistou, horlivým improvizátorem a mystikem Johnem Zornem, aby ve Fóru Karlín odehráli 4,5hodinový program The Bagatelles Marathon složený z krátkých skladeb, které Zorn napsal právě pro svou newyorskou improvizační komunitu. Cyklus Bagatel čítající na 300 drobných skladeb, které Zorn napsal ve velice krátkém časovém úseku 3 měsíců, se, jak už to ostatně u Zornových děl bývá, brzy rozvinul do komunitního projektu, do kterého se zapojili ti nejlepší interpreti a improvizátoři na poli jazzu, volné improvizace, soudobé vážné hudby, ale i avantgardního rocku a metalu.

Hudební maraton zahájil hned pěkně zprudka věhlasný kvartet Masada se samotným Zornem na altsaxofon, Davem Douglasem na trumpetu, Gregem Cohenem na kontrabas a Joeym Baronem na bicí. Rychlé bebopové tempo první bagately hnal dopředu Cohen ne kráčejícím, nýbrž doslova sprintujícím basem, a jejímu provedení dominovala sóla proplétajících se melodií trumpety a saxofonu. Zorn hrál i zároveň dirigoval a signalizoval dalším muzikantům změny. V sólu na bicí si osvětlovač dovolil zaměřit světla na bubeníka, čímž popudil zaníceného a nekompromisního Zorna a vysloužil si od něho nesouhlasné kroucení hlavy. Po dohrání skladby na jeho účet prohlásil, ať „přestane blbnout se světly, že tu nehrají show, ale hudbu!“, což publikum náležitě pobavilo.

 

 

Druhým souborem „na holení“ bylo duo klavíristky Silvie Courvoisier a houslisty Marka Feldmana. Navzdory očekáváním zvukové kultivovanosti, která bývá spojována s tímto nástrojovým složením, se do bagatel oba muzikanti pustili naplno, přičemž úvodní překotnou melodii hranou virtuózně na housle akcentovaly v různých nečekaných momentech průrazné akordy klavíru. Feldman poté na housle vystřihl dravé sólo, v němž předvedl úctyhodnou šíři svých technik a Courvoisier zase preparovala klavír a ozvláštňovala tak jeho témbr zvonivými a cinkavými zvuky.

Jako třetí nastoupil na scénu kvartet kytaristky Mary HalvorsonMilesem Okazakim na druhou kytaru, Drewem Gressem na kontrabas a Thomasem Fujiwarou na bicí. Halvorson a Okazaki si v bagatelách předávaly melodické běhy na kytaru dokud se nesešly na jednom motivu, který poté hráli společně s celou kapelou dokud se nepustili do další kontrapunktické honičky.

Kvartet vzápětí vystřídal Craig Taborn se sólovým provedením bagatel na klavír. Jeho virtuozní vystoupení se neslo převážně v aleatorickém duchu a bylo plné nepředvídatelných improvizačních kotrmelců odehrávajících se po celé klaviatuře, po níž se Taborn pohyboval neuvěřitelnou rychlostí.

S podobnou vervou, avšak mnohem hlasitěji, pokračovala v maratonu bagatel kapela Trigger složená z třech mladých muzikantů: Willa Greenea na kytaru, Simona Hanese na baskytaru a Aarona Edgcomba na bicí. Zkreslená kytara i basa s údernými bicími nabídly o poznání ostřejší provedení skladeb, z nichž prýštila ryzí a nespoutaná punková energie. Na pódiu si nečlo nevšimnout především neuroticky se svíjejícího Hanese, který neustále agresivně házel hlavou do rytmu a dokonce s ní v jednu chvíli u začal mlátit do krku své kytary. Posluchače po vystoupení značně pobavilo Zornovo prohlášení, že si právě vyslechli hudební ztvárnění „míru a lásky v New Yorku“.

Z naprosto opačného konce pojal bagately violoncellový duet Erika Friedlandera a Michaela Nicolase. Oba hráči stavěli především na preciznosti a předvedli nesmírný hudební cit, úctyhodnou škálu technik, jakož i perfektní timing. Hbitost a pohotovost, s kterou na sebe oba hráči reagovali ve volnoimprovizačních pasážích, byla až k nevíře.

První polovinu provedení bagatel uzavřelo funk-rockové trio Johna Medeskiho hrajícího na hammondky s Davidem Fiuczynskim na elektrickou kytaru a Calvinem Westonem za bicími. Medeski při něm sytil zvuk tria svými typickými zvukovými plochami na varhany, které prokládal Fiuczynski říznými akordy na kytaru. Weston dodával kapele houpavý rytmický feeling a nakonec zazářil sólem s valící se dvoušlapkou.

 

 

Po pauze se na pódiu nachystala formace Nova Quartet s Medeskim, který se tentokrát usadil za klavír, Kennym Wollesenem na vibrafon, Trevorem Dunnem na kontrabas a Joeym Baronem na bicí. Kvartet to rozjel šlapajícím motownovým beatem, nad nímž se nesly krásně zvonivé vibrafonové melodie podpořené bluesovým pianem a kráčejícím basem. Wollesen téma rozvedl do čistě průzračného vibrafonového sóla, které následně předal Medeskimu, jenž ho vzal za opačný konec a odehrál ho v rozšafném „honky-tonk“ stylu.

Následně dostalo prostor duo kytaristů Gyana Rileyho (syna skladatele Terryho Rileyho) a Juliana Lage, kteří při provedení svých několika bagatel předvedli mimořádně nápadité spojení dvou akustických kytar. Nejen, že se při hře spoléhali jeden na druhého a střídali se v sólech a doprovodech, ale každý zároveň rozvíjel hudební myšlenky a doplňoval herní styl toho druhého.

Poté uvedl Zorn na pódium trio klavíristy Briana MarsellyTrevorem Dunnem na kontrabas a Kennym Wollesenem na bicí. Trio zahájilo svůj set monkovskými alotriemi, avšak už druhá bagatela s jednoduchou repetitivní basovou linkou a jemným beatem Wollesena se vyznačovala naprosto odlišnou náladou – působila zasněně, téměř až ospale. V závěrečné syntéze těchto poloh poté trio sklouzlo do nekontrolovaného improvizačního běsnění.

Vzápětí zaobalila několik bagatel do elektronického hávu hráčka na laptop Ikue Mori. V jejím setu se střetávaly šustivé, hučivé a pištivé zvuky s melodickými linkami kláves a narušovaly a postupně rozbourávaly jejich tektoniku. Přestože její set byl co do témbru nadmíru nápaditý, na kráse mu ubíraly právě mdlé klávesové zvuky, které Mori nijak elektronicky nemanipulovala.

Vystoupení klavíristky Kris Davis doprovázené Mary Halvorson, Drewem Gressem a Kennym Wollesenem v kontextu ostatních vystoupení sice nijak výrazně nevyniklo, ale i tak se v něm objevily určité světlé chvilky – jako například nápadité loopování a efektování kytary Mary Halvorson. I klavírní sólo této nadané jazzové klavíristky Davis mělo co do sebe.

Předposledního provedení bagatel se zhostil Peter Evans, jenž předvedl na trumpetu strhující směs několika bagatel. Evans začal své provedení jednolitou kaskádou tónů, z níž se náhodně vynořovaly fragmenty melodií. Poté začal zároveň pod melodie podsouvat další zvukové projevy vytvářené nejspíš jazykem či hlasivkami. Při hraní se navíc s trumpetou přibližoval k mikrofonu, když chtěl docílit efektu přítomného, hutného zvuku a zase se od něho vzdaloval, když chtěl naopak ubrat a vytvořit dojem zvuku přicházejícího k posluchači z dálky. Zorn před Evansovým vystoupením vtipkoval, že ho trumpetista odehraje na jeden dech, a skutečně to i tak působilo.

Maraton bagatel zakončila rázně kapela Asmodeus tvořená Marcem Ribotem na kytaru, Trevorem Dunnem na baskytaru a Kennym Grohowskim na bicí, kterou dirigoval opět Zorn. Většina proměnlivého vystoupení kapely se pohybovala v hardcoreové až metalové zvukové intenzitě, ve které ho Zorn udržoval svými expresivními gesty a signály. Nejzajímavější na něm však byly právě náhlé odbočky, pomocí kterých Zorn měnil směřování skladeb, a ďábelsky zběsilé improvizační řádění jednotlivých hráčů.

 

 

Takto udělala formace Asmodeus tečku za bezmála pětihodinovou přehlídkou interpretačních schopností, zvukových možností a improvizačních dovedností 30 osobitých muzikantů. Průběh koncertu se nesl v uvolněném duchu a připomínal přehrávky v hudebce svérázného učitele. Zorn každou skupinu či muzikanta uvedl, některé přímo na pódium nahnal a občas si dovolil utrousit i nějaký vtip na jejich účet. Ve 4,5 hodinách Bagatel se samozřejmě určité skladatelské postupy opakovaly – jako například společně hraná ostinata, která se často rozkližovala postupnými kontrapunktickými pohyby nebo vedla do repetitivního motivu. Zornův rukopis byl v bagatelách cítit i v nestálé, proměnlivé struktuře skladeb, která byla tu a tam nahlodávána improvizačními vstupy.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Co činí ze Zornových Bagatel výjimečné skladatelské počiny, je to, že jsou napsané pro interprety. Zorn v nich navozuje dialog mezi skladatelem a interpretem a staví ho před různé výzvy, které musí překonat pomocí vlastního důvtipu, invence a technických dovedností. Sám Zorn tvrdí, že jednou z výzev (a možná právě tou největší), kterou musí interpret překonat, je „nejen to, jak zahrát téma, ale také přijít na to, jak na tyto skladby improvizovat“. Zjednodušeně by se dalo říct, že v tématu Zorn vyzývá hráče a říká mu „tak se převeď, jak to dokážeš zahrát“ a následně mu v improvizačních pasážích dává příležitost, aby mu to „vrátil“ pomocí vlastních hudebních nápadů a prostředků. Právě tento „demokratický“ přístup skladatele vůči interpretovi je pro Zorna, který je velký zastáncem komunitního soužití, příznačný. Je sice paradox, že při hraní a dirigování leckdy působí nekompromisní Zorn jako diktátor, ale to už je nakonec úděl člověka, který je naprosto ponořený do toho, co dělá, a hluboce v to věří. A jak ukázal Maraton bagatel v pražském Fóru Karlín, v totéž věří jedni z těch nejlepších muzikantů pohybujících se na poli avantgardního jazzu, volné improvizace, soudobé vážné hudby a avantgardního rocku.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Druhý den Masters of Rock ve znamení epiky a pekelných symfonií

    Pátek byl na Masters of Rock asi nejdeštivější den, ale protože nebyla zima, dalo se to vydržet. Na Ronnie James Dio stagi hřály diváky v prvních brázdách nejen plameny z pyroefektů, ale také plameny pekelné. Menu, které pořadatelé pro tento den nabídli, bylo totiž patřičně pestré.

  • Foto: Masters of Rock, Vizovice, 14. 7. 2019

    Neděle 14. července byla zároveň posledním dnem Masters of Rock 2019, vystoupili Dark Tranquillity, Primal Fear, Children of Bodom. Naplněný areál pobavili glam-metaloví američané Steel Panther a celý festival završili Dream Theater. Z posledního dne Masters of Rock vám přinášíme fotoreportáž.

  • Foto: Masters of Rock, Vizovice, 13. 7. 2019

    Třetí den letošního ročníku Masters of Rock dominovaly kapely Within Temptation a sólový projekt zpevačky Tarji Turunen. Zpěvačky Sharon den Adel a Tarja Turunen tak zazpívaly i duet Paradise. Dále vystoupila neměcká heavymetalová kapela Rage doprovázena Zlínskou Filharmonií, norové Satyricon či kapela Brainstorm. Z třetího dne festivalu vám přinášíme fotoreportáž.

  • Foto: Keb' Mo', Divadlo Archa, Praha, 16. 7. 2019

    Charismatický černý bluesman Keb' Mo' svým pohodovým vystoupením vytvořil v Divadle Archa skvělou atmosféru. Představil nejen svoje nové CD Oklahoma, ale zazpíval i s publikem svoje starší písně, při kterých střídal akustické i rezofonické kytary, které mu pečlivě připravoval jeho "roztleskávač" Riley. Z tohoto téměř dvouhodinového koncertu přinášíme náš fotoreport.