Tommy Emmanuel opět bravurní Doporučený

V neděli 9. dubna 2017 bylo jedno místo v Praze společně se všemi lidmi, kteří se tam v tu dobu vyskytovali, na krátkou dobu zcela pohlceno jedním australským hudebníkem – Tommym Emmanuelem.

Tommy Emmanuel Tommy Emmanuel Martin Juha/musicweb.cz

Tommy Emmanuel opět nezklamal a předvedl bravurní show, je však velmi těžké psát o koncertu, který slovy lze velmi špatně popsat. Mistrovská hra, energie, vtip a showmanství, skvělý zvuk, dynamika, komunikace... To vše činí živé koncerty magickými a u Tommyho Emmanuela to platí dvojnásob. Pojďme ale vzít večer pěkně od začátku.

První půlhodina koncertu patřila předskokanovi, americkému kytaristovi Adamu Raffertymu, a o tom, že se jedná o skvělou volbu, bylo jasné již po několika úvodních minutách. Adam se věnuje výhradně interpretaci převzatých skladeb, ale osobitým způsobem a své vystoupení navíc okořeňuje zpěvem a především 04 Tommy Emmanuel rafbeatboxem, což ukázkově předvedl i v Rudolfinu. Energické vystupování, skvělá hra a po pár skladbách byli diváci jeho. Ti nadšeným potleskem na konci nedali Adamovi také jinou možnost, než zahrát přídavek, kterým nebyla žádná jiná skladba než ta, která ho patrně asi nejvíce proslavila – Billie Jean. Při této skladbě si publikum také zazpívalo a najednou se člověk ocitl atmosférou v malém klubu. Nutno zmínit, že zaranžovanou a zinstrumentovanou má tuto skladbu americký kytarista skvěle a některé pasáže, kdy hraje složitou basovou i pěveckou linku dohromady, nejsou vůbec jednoduché.

Bouřlivý potlesk postupně dozníval a pokud byste nyní čekali hlavní hvězdu večera, nedočkali byste se. Bohužel následovala nesmyslná 15minutová přestávka. Po ní ovšem již nebránilo nic tomu, aby na prkna Dvořákova sálu Rudolfina jistým krokem a z úsměvem od ucha k uchu nevkročil Tommy Emmanuel. 18 Tommy Emmanuel 20170409A pak následovaly téměř dvě hodiny kytarového šílenství. Zběsilá hra, avšak nikdy se nejednalo o kytarový exhibicionismus na úkor hudby jako takové, v jednu chvíli extrémně rychlý bluesrockový vál a o chvilku později pak klidná a jednoduchá, intimní a dojemná skladba I Still Can't Say Goodbye, kterou Tommy Emmanuel zpíval s viditelným pohnutím.

Nechyběly samozřejmě ani perkusivní kousky, které na chvíli proměnily Rudolfinum v místo afrických šamanských rituálů. Posluchače neochudil Tommy ani o jeho typický dialog štětky a mikrofonu, při kterém údery bubenickou štětkou do mikrofonu simuluje dalšího perkusivní nástroj. Do toho stačí ještě druhou rukou hrát další rytmické paterny na ozvučnou desku kytary a zároveň levou rukou ještě basovou linku. Nepopsatelné.

Co se týče skladeb jako takových, koncert byl, jak už to tak u Tommyho bývá, mixem jeho vlastních skladeb a pak jeho oblíbených coverů. Zazněla Over Ther Rainbow, Classical Gas, Guitar Boogie a i nádherná skladba George Harrisona While My Guitar Gently Weeps. V průběhu koncertu se však člověk neubránil dojmu, že je Tommy poněkud unavený. Ne, že by se to snad projevilo na jeho hře, ale i tak. Možná shoda náhod, anebo prostě jen velmi náročný život muzikanta, který žije již roky dvojnásob nadoraz než řada ostatních. Tento fakt nakonec potvrdili i ti, kteří měli to štěstí se s ním po koncertě na chvíli setkat v zákulisí. Těsně před koncem celého koncertu se na pódiu objevil ještě Adam Rafferty a dohromady si pánové střihli ještě dvě skladby. Na jednu instrumentální se pak ještě zastavil na pódiu pořadatel koncertu Stanislav Barek.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Závěrečné trojnásobné standing ovation, jako přídavek z hlavy zahraný Mozartův Turecký pochod a zcela na závěr krásná intimní instrumentální skladba. Děkujeme Tommy a odpočiň si!

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • FOTO: BLUES ALIVE, DŮM KULTURY, ŠUMPERK, 17.11.2018

    Třetí večer bluesového maratonu pokračoval ve strhující jízdě dnů předešlých. Zahájili jej slovenští Missisippi Mixtape a po nich rozpohybovala publikum strhující skupina Welch Ledbetter Connection. Takovým bonbónkem na pomyslném dortu byla skupina Tamikrest z Mali, kteří přivezli původní africkou hudbu, která se na americkém kontinentě kdysi dávno přetavila v blues. Sice v trochu modernějším, až rockovém podání, ale určitě to byl skvělý hudební zážitek. Kytarové mistrovství nám předvedl Rick Derringer, legenda amerického bluesrocku se svým nepřehlédnutelným bosonohým bubenickým obrem. Posledním vystupujícím byl pestrobarevný Fantastic Negrito, který nenechal posluchače do posledních minut vydechnout a svým strhujícím vystoupením ukončil letošní Blues Alive v Šumperku.

  • Seasick Steve zahraje konečně v Praze

    Již dvakrát svým strhujícím koncertem okouzlil návštěvníky festivalu Colours of Ostrava, letos dokonce na hlavní scéně. Příští rok v březnu se svérázný americký bluesman Seasick Steve, který často hraje na vlastnoručně vyrobené kytary, konečně představí poprvé v Praze.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.