Rozhovor s Árstídir: Můžete být zvláštní, ale stejně k lidem promlouváte Doporučený

Islandská kapela Árstídir má už u nás silnou fanouškovskou základnu. Prozatím vydali tři folková alba, která navozují snivou atmosféru díky mnohohlasému zpěvu členů. V květnu je bude možné znovu vidět v Lucerna Music Baru, ale předtím se kapela rozpovídala pro musicweb.cz o novém albu Hvel, strašidelné tepelné elektrárně nebo českém fotografovi.

Foto: Zuzana Veselá/musicweb.cz Foto: Zuzana Veselá/musicweb.cz Árstídir při koncert v Lucerna Music Baru v roce 2014

Vaše skladby jsou plné melancholie a smutku. Pramení tyto motivy z historie Islandu?

Myslím si, že jsme melancholičtí muži. Zároveň si ale myslím, že každý člověk během svého života zažije opravdový smutek a ztrátu někoho blízkého, takže jsou tu i pocity, které sdílíme všichni. Jako muzikanti a skladatelé tyto pocity akorát přetvoříme do hudby.

Vaše hudba je založená hlavně na mnohohlasu za doprovodu strunných nástrojů. Jak probíhají přípravy nových alb?

Když začínáme pracovat na nových skladbách, většinou jsou zprvu jenom jejich jednoduché verze složené z akordů a melodie. Když pak už má skladba nějaký základ, přidáváme harmonie, strunné nástroje a různé, můžeme říct, hudební barvy. Běžně zkoušíme několik různých aranží jedné skladby, abychom viděli, která skladbě sedí nejvíce. Aranže jsou velice důležitou částí pro celkový zvuk, který pak tvoří zvuk Árstídir.

Zpíváte ve dvou jazycích – anglicky a islandsky. Jaké jsou pro vás rozdíly v těchto jazycích pro zpěv a jak vybíráte, která skladba bude v kterém jazyce?

Některé skladby přijdou v islandštině, jiné v angličtině. Není to nic, co bychom plánovali, je to prostě tak. Dva různé jazyky jsou pro nás velice dobrá příležitost, jak vyjádřit různé věci. Každý Islanďan je bilingvní. Máme naši mateřštinu, kterou mluví pouhých 330 tisíc lidí, kteří na Islandu bydlí. Ale protože to je jazyk, kterým mluví tak málo lidí, tak hodně vnímáme angličtinu, vlastně denně třeba na internetu, v jiných médiích nebo v knihách-literatuře.

Je velmi těžké přeložit Vaše skladby z islandštiny. Jakých témat se Vaše skladby dotýkají?

Určitě, islandština je velice krásný jazyk, ale zároveň hodně záludný pro cizince. Když píšeme skladby v islandštině, využíváme metafory, které jsou typické pro tento jazyk, hodně z nich jich odkazuje k přírodě, ke světlu, temnotě a ke koloběhu ročních období. Islanďané museli v minulosti přežít ve velice svízelných podmínkách, v nehostinném klimatu, a vždy byli vydáni napospas přírodě a počasí. Náš jazyk na tyhle motivy hodně odkazuje a často se využívají v poezii.

 

 

Árstídir znamená v islandštině období, což jasně reflektuje to, o čem zpíváte...

Roční období jsou na Islandu úplně jiná. Během zimy je tu jen několik hodin světla denně a v létě zase svítí slunce i o půlnoci. Tohle všechno strašně ovlivňuje život zdejších lidí. Když jsme založili kapelu, hodně skladeb se zaměřovalo právě na různá roční období, abychom dokázali vyjádřit tyto nálady, které z toho plynou, takže název se nějak utvořil svévolně sám.

Dneska se každá skupina musí zařadit do nějaké „škatulky", jenže zrovna Árstídir je velice těžké zařadit jenom do jedné, což je velice osvěžující. Jakými žánry jste se inspirovali?

Haha, my sami nemám pro svoji muziku nějakou nálepku, jak bychom ji pojmenovali. Myslíme si, že je právě hezké, abychom nebyli svázaní nějakým žánrem. Zaměřujeme se na psaní skladeb, které jsou plné pocitů bez ohledu na nějaký styl, což je pro umělce vždycky velice osvobozující v tvůrčím procesu.

Nyní má kapela čtyři stálé členy, ale v minulosti jich měla více. Jak jste to vyřešili s nástroji, jako je třeba cello, které využíváte na koncertech?

Vždycky si přizveme nějakého cellistu, se kterým pak odehrajeme živá vystoupení. Naštěstí máme hodně známých muzikantů, kteří jsou i kamarádi, a rádi s námi hrají, a tak to pak živě šlape dobře.

Můžete prozradit, jaký příběh se skrývá za skladbou Heyr himna smiður, což je stará islandská kostelní píseň? Zazpívali jste si ji i na vlakovém nádraží v Německu...

Tahle píseň je pro většinu Islanďanů velmi důležitá a zná ji skoro každý. Když jsme ji zpívali na nádraží, zrovna jsme měli po koncertě, který se konal poblíž. Po něm jsme se sešli s fanoušky, dali si nějaké to pivo a pak jsme zjistili, že na nádraží je skvělá akustika a že se jím nese opravdu úžasně dlouhé echo, se kterým jsme si pro zábavu chtěli hrát. Začali jsme proto zpívat nějaké písničky a pak i právě Heyr himna smiður. V tu chvíli jeden náš kamarád zapnul kameru. Nebylo to nic připraveného nebo plánovaného dopředu, ale byl to takový ten magický moment v životě, který si navždycky pamatujete.

Teďka je velice populární přizvat na pódium, nebo dokonce i do studia, symfonický orchestr. Jak se s ním hrálo vám?

To byl opravdu silný zážitek hrát naše skladby s dalšími padesáti muzikanty a slyšet je v takovéhle velké aranži. Byla to také velká výzva, abychom zesynchronizovali sebe s tolika dalšími hráči. A pro jednou jsme neudávali tempo my, tentokrát to za nás převzal dirigent, což bylo pro nás také něco úplně nového.

Poslední vaše album se jmenuje Hvel a vydali jste ho loni, v roce 2015. Co vlastně slovo hvel znamená?

To je přesně takové to islandské slovo, které má mnoho významů. Může znamenat sféru, nebo kopuli. Odkazuje na nebe, oblohu, na hřebeny hor a tak dále. Název alba zase nějak vyplynul, protože mnoho skladeb na něm je o přírodě.

Chtěla bych se také dozvědět něco o vašich videoklipech, protože jsou takovým druhým druhem umění, a nádherně se s vaší hudbou doplňují. Příroda, voda, vaše hlasy. A to je všechno. Jak je tvoříte?

Pokaždé jinak. Videoklipy k písním z prvních dvou alb jsme natáčeli venku v přírodě během léta. Hodně skladeb z těchto alb jsme napsali na chatě nebo na místech, která jsou hodně blízko přírodě, takže se to skvěle hodilo. Videa k albu Hvel jsme pořídili tam, kde jsme ho nacvičovali a tvořili, což bylo v dneska už nepoužívané tepelné elektrárně. Je to také to samé místo, kde jsme napsali skladby pro tohle zvláštní album.

 

 

Mluvil jste o tepelné elektrárně Toppstöðin, ve které jste hráli. Jak vlastně tahle myšlenka vznikla?

Potřebovali jsme v té době nějakou svěží inspiraci, nějaké nové přístupy k tvoření. Když změníte prostředí, ve kterém tvoříte, ovlivní to i nové skladby a proces celkově. Toppstöðin je velice strašidelné místo s děsivými zvuky a atmosférou. Vlastně musíme říct, že Toppstöðin album Hvel napsal s námi, a to právě na desce můžete slyšet.

Árstídir jsou v České republice velice známí, protože tu koncertujete relativně dost často. Ale Česká republika je tentokrát spojená i s albem Hvel...

Do České republiky se vracíme každý rok od roku 2011 a tuhle zemi jsme si zamilovali. Jedním z míst, které často navštěvujeme, je Ostrava a vždycky se zajdeme podívat do Vítkovic, do průmyslové části. Prvně jsme ji viděli, když jsme hráli na Colours of Ostrava v roce 2012 a dostala nás ta neúrodná hrubá země s různými zvláštními tvary a barvami a zdejší historií. V roce 2014 jsme zde nafotili fotky s Vladimírem Půlpánem, což je zdejší fotograf. Vyfotil také nádherné fotky uzavřeného prostoru staré ocelárny. Cítili jsme, že tohle je přesně ta vizuální reprezentace hudby, kterou jsme zrovna napsali na Islandu ve staré tepelné elektrárně. Takže nakonec jsme jako obrázkový materiál k albu vybrali právě ty jeho fotky.

Nyní jste propojení naopak s Nizozemím. Pustili jste se do nového alba společně se zpěvačkou Anneke van Giersbergen. Jak tahle spolupráce vlastně vznikla?

Známe Anneke od roku 2013, kdy jsme společně jeli turné jako předskokani švédské kapely Pain of Salvation. Během tří týdnů jsme začali s Anneke vystupovat i na pódiu. Spolupráce se nám líbila natolik, že jsme začali vymýšlet plány do budoucnosti. Anneke přišla s nápadem, že bychom mohli natočit album se starými folkovými skladbami a áriemi a nějak je poupravit. Tahle myšlenka se opravdu uskutečnila a nyní jsme vydali album Verloren Verleden.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

A na závěr. Jaká je vaše oblíbená islandská hudba? Mohli byste nám nějakou doporučit?

Ólafur Arnalds je pro nás vždycky velká inspirace a také s ním dlouhodobě spolupracujeme, protože to on produkoval naše druhé album Svefns og vöku skil. Agen Fresco je kapela, na kterou se stojí za to podívat. A samozřejmě musím zmínit velikány islandské hudby, jako jsou Björk a Sigur Rós, to je opravdu hluboká studnice nápadů a inspirace pro nás, protože ukázali, že můžete být z Islandu, můžete být originální a zvláštní, a stejně se dotknete lidí po celém světě.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 17. 11. 2017

    Druhý večer bluesového festivalu byl opět skvělý! Pořadatelé nám i tentokrát nachystali pořádnou porci dobré muziky - zahájení patřilo „starým známým“ Slovak Blues Project a po nich následovala nepřehlédnutelná a zatím jediná bluesmanka Bex Marshall s Blues Bandem. Řádnou porci jazzu nám naservíroval skvělý John Medeski’s Mad Skillet a všechny zde zaujal suzafonista Kirk Joseph. Zac Harmon se svojí kapelou předvedli parádní pódiovou show a poslední vystoupení tohoto večera patřilo foukačkářům – Blues Harp Explosion feat. Billy Branch, James Harman a Magic Dick. Na závěr se všichni vystupující opět sešli na pódiu a zcela netradičně pokračovali v jam session.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2017

    Hlavní hvězdou čtvrtečního večera a i letošního Blues Alive byl bezpochyby Jonny Lang. Ale začněme od začátku. Hned na úvod návštěvníky přivítal ve foyer živelný Band of Heysek (CZ). Na pódiu zahájil festival britský rocker Phil Shoenfelt & Southern Cross a po něm polská kapela Nočna zmiana bluesa s charismatickým foukačkářem Slawkem Wierzcholskim, kteří v Šumperku nebyli poprvé a předvedli publiku skvělou show. Následovalo americké trio Nick Schnebelen Band a po něm již Jonny Lang. Musím přiznat, že oproti poslechu jeho hudby, je koncert zcela jiné kafe! Strhující, dynamický zpěv a skvělá hra na kytaru nenechaly nikoho v klidu! Všichni si tento první večer bluesového festivalu skvěle užili!

  • Soutěžte o 3x1 lístek na Vánoční Respect festival

    Hudba z Konga je světově proslulá především díky sladkému zpěvu a energií sršícímu kytarovému doprovodu. Styl známý jako soukous či konžská rumba však není jediným reprezentantem hudby tohoto kraje. Konono No. 1 je první kapelou, která vystoupí na Vánočním Respect festivalu 8. prosince od 19 hodin v Paláci Akropolis spolu se skupinou Disciplin A Kitschme, která navazuje na stále nedoceněnou historii jugoslávské new wave scény. Pojďte s redakcí musicweb.cz soutěžit o volňásky na tuto vánoční party!

  • Hrát na suzafon je jako chodit aneb Mad Skillet v Jazz Docku

    Právě tak, jak stojí v úvodním nadpisu, charakterizoval hru na tento zajímavý nástroj Kirk Joseph, suzafonista kapely Mad Skillet aneb v překladu Šílené pánvičky, která vystoupila v Jazz Docku.

Rozhovory z rubriky