Rozhovor s Jeanem-Lucem Pontym: S houslemi jsem v jazzu vytvořil nový styl Doporučený

Pro musicweb.cz se rozhovořil francouzský houslista Jean-Luc Ponty, který se proslavil například svým působením v kapele svérázného skladatele Franka Zappy, spolupracoval ovšem také s britským kytaristou Johnem McLaughlinem v jeho uskupení Mahavishnu Orchestra, zároveň má za sebou více než bohatou sólovou kariérou. Pětasedmdesátiletý umělec prozradil, jakým způsobem si vypracoval svůj jedinečný styl ve hře na housle a skládání hudby, rovněž prozradil zajímavé detaily z období, kdy spolupracoval s hudebními ikonami jak jazzové, tak i rockové hudby. Pro musicweb.cz přeložila Adriana Semlová.

Jean-Luc Ponty Jean-Luc Ponty Zdroj: archiv Jeana-Luca Pontyho

Jean-Lucu, je pravda, že jste během svých hudebních počátků měl pochybnosti, zda se uplatníte na jazzové scéně s houslemi? Vždyť jste se učil i na klarinet a saxofon.

Vlastně ne. Od začátku jsem cítil, že právě moje pojetí moderního jazzu s houslemi je dobrý nápad. Tehdy jsem si uvědomoval, že na scéně není nikdo, kdo by něco podobného dělal, takže jsem měl fantastickou příležitost vytvořit nový styl, který tu dosud nebyl. Samozřejmě jsem si nemohl být stoprocentně jistý, že to bude fungovat a budu mít úspěch, ale tehdy mi bylo 21 let a rozhodl jsem se, že tomu dám pět let, zkusím to, a když to nevyjde, vrátím se ke klasické hudbě.

V jazzu jste hodně vnímal tvorbu Johna Coltranea či Milese Davise. Který houslista Vás ale v jazzu nejvíc ovlivnil? Byl to Stéphane Grappelli?

Rozhodl jsem se pro jazz dříve, než jsem objevil i jiné jazzové houslisty. Ti byli však starší než já. Když jsem to ale zjistil, ještě více mě to motivovalo. Velkou úctu chovám právě ke Stéphanu Grappellimu, ale také k Michelu Warlopovi, Eddiemu Southovi a Joeovi Venutimu, ale všichni zmínění hráli swingovým stylem, který se hrál především od 20. do 40. let, a tak přizpůsobili jazz houslím. Instinkt mi velel, abych se vydal přesně opačným směrem a naopak housle přizpůsobil jazzu bez sladkého, romantického a tradičního zvuku tohoto nástroje.

 

 

Právě z toho důvodu byl mým oblíbeným houslistou Afroameričan Stuff Smith, který hrál ve 40. a 50. letech řízně, s nádechem blues a hlavně už i přes zesilovač. A protože na jazzové scéně té doby nebyl žádný houslista, kterého bych mohl brát jako vzor, poslouchal jsem různé hudebníky, kteří experimentovali a hráli na saxofon, trumpetu nebo piano.

Musím zdůraznit, že jsem se ve své tvorbě nechal inspirovat melodickými a harmonickými vlivy francouzských impresionistů – Debussym, Ravelem, Satiem – ale kromě dalších také Bartókem, Stravinským, Messiaenem. Stejně tak jsem z generace, která stála u zrodu rockové muziky, a ta byla později dalším důležitým základem pro můj osobní vývoj a zvuk. Když jsem ale začal v 60. letech hrát jazz, cítil jsem se jako nové dítě v rodině jazzových houslistů a byl jsem velice šťastný, že jsem přítel Stéphana Grappelliho nebo Stuffa Smithe. Hodně mě podpořili, když mi oba řekli, že můj styl hry je originální a že bych měl takto pokračovat.

Hrajete jak na elektrické, tak i na klasické akustické housle, využíval jste k nim i řadu efektů. Jak byste popsal našim čtenářům svoji práci se zvukem houslí?

Vždycky jsem se snažil přizpůsobit nástroj hudbě, kterou hraji. Když jsem začínal s vlastní kapelou v Los Angeles v roce 1975 hrát fúzi převážně jazzu a rocku, experimentoval jsem s novými efekty, se syntezátory a zapojoval jsem mé elektrické housle do zvukových efektů, které zrovna v té době vznikaly – fazer, wah-wah pedál, harmonizér nebo echo delay. Cílem bylo dosáhnout moderního houslového zvuku, protože tradiční akustický zvuk do elektrifikované kapely prostě neseděl. Právě díky novým zvukům jsem ve své představivosti došel do bodu, který mě inspiroval a na základě těchto zvuků začal skládat hudbu.
Když ale hraji v akustických projektech, jako byl v 90. letech Rite of Strings, nebo nyní s Biréli Lagrènem a Kylem Eastwoodem, tak jedině na klasické housle.

Komponujete nové skladby při hře na housle, nebo na klavír? Jak vůbec takový skladatelský proces u vás vypadá?

Docela často se mi stává, že nový kousek slyším nejprve jen ve své hlavě, ale piano je můj druhý hudební nástroj a vždycky první, pokud skládám novou skladbu. To je také důvod, proč hraji na elektrické varhany, elektrické piano a syntezátory jak na deskách, tak na koncertech – tam je samozřejmě i tak i klávesista z kapely. Všechny pozice, které v kapele zastávám – skladatel, aranžér, lídr kapely a klávesista –, jsou stejně důležité, někdy důležitější než pozice houslisty. Chtěl jsem, aby byly housle jedním z hlasů kapely, aby v ní byly na stejné úrovni s ostatními nástroji, ale nemusí být na ně pozornost upřená pořád.

Kolik houslí dohromady vlastníte? Máte doma nějakou sbírku?

Nyní hraji na tři různé elektrické housle a jedny akustické. Stále mám ale první červené housle, které mi v roce 1969 darovala v Los Angeles firma Barcus-Berry (značka, založena v roce 1963 dvojicí John Berry a Les Barcus, vysoce kvalitních elektroakustických houslí, pozn. redakce). Dohromady jich mám deset.

Držím v ruce vaši desku Electric Connection z roku 1969, na níž je i skladba Waltz for Clara, kterou jste složil pro Vaši tehdy čtyřměsíční dceru. Jakožto otec čtyřměsíčního syna by mě zajímal Váš pocit z této skladby nyní, když se svou dcerou koncertujete a dokonce hrajete na její desce...

Jean Luc Ponty 04vyskaPrvně jsem psal pro mou ženu, když jsme se vzali. Poté se nám narodilo první dítě, dcera Clara. A pro mě to tehdy byl neuvěřitelně silný okamžik plný emocí uvědomit si, že jsem poprvé otcem, a tak jsem pocítil, že pro ni musím napsat skladbu, protože pro mě je to ta nejlepší cesta, jak pocity vyjádřit. Napsal jsem skladbu také pro naši druhou dceru Valerii, kterou jsem nahrál na album se Stéphanem Grappellim v roce 1973.
Z Clary se stala profesionální hudebnice a opravdu výjimečný zážitek byla pro mě spolupráce s ní na projektu, pro který jsem byl osloven před několika lety. Byl postaven na umělecké provázanosti mezi členy stejné rodiny. Clara jde vlastní hudební cestou, její hudba je velmi ženská, lyrická a poetická, což byl kontrast k tomu, jak velmi dobře to na koncertě ladilo s energickým aspektem mé hudby.

V roce 1969 jste ve Spojených státech natáčel společnou desku s klávesistou Georgem Dukem. Jak vzpomínáte na tohoto veselého a nadaného klavíristu a zpěváka?

Když jsem podepsal svou první smlouvu s nahrávací společností v Los Angeles v roce 1968, představil mi můj producent George. V té době to byl neznámý mladý klavírista ze San Franciska, a tak jsme společně založili kapelu. Asi s nikým z hudebníků jsem neměl tak přátelský vztah jako právě s Georgem. Úplně poprvé jsme hráli v klubu bez jakékoli zkoušky, prostě jsme jenom jamovali a znělo to, jako bychom spolu hráli už mnoho let. Když tenkrát nahrávací společnost oslovila Franka Zappu, aby se podílel na mé další desce King Kong, vybral všechny muzikanty on, ale já trval na Georgovi. Takhle Frank poznal George a hned na to ho oslovil a přijal do své kapely. Pak nějakou dobu Frank nemohl najít správného zpěváka, protože některé jeho skladby byly hodně složité, a tak se nás zeptal, jestli někdo z nás náhodou neumí i zpívat. Ačkoli George nikdy předtím nezpíval, předvedl se natolik dobře, že jsme všichni souhlasili, že by se měl stát zpěvákem kapely.

Naposledy jste s Georgem Dukem koncertoval ještě v roce 2012 v seskupení Brothers of Invention, ve kterém jste si připomněli své hudební počátky u Franka Zappy...

Sešli jsme se znovu po mnoha letech na pódiu na německém festivalu Zappanale v roce 2012, což pro mě byl opravdu výjimečný okamžik. Ačkoli jsem věděl, že je velmi nemocný, byl to pro mě obrovský šok, když zemřel brzy potom.

V roce 1969 Vám vyšla již zmíněná deska King Kong: Jean-Luc Ponty Plays Music of Frank Zappa, po níž následovalo i vaše angažmá v kapele Franka Zappy. Jak vzpomínáte na toto období s ním?

Převážně pracoval, doma ve studiu nebo zkoušel s kapelou. Většinu času byl zadumaný a přemýšlel nad prací. Byl to velký perfekcionista, který nikdy nebral drogy a měl od přírody výborný smysl pro humor.

 

 

Vzpomenete si i na nějakou společnou vtipnou historku?

Stáli jsme takhle jednou při koncertě na pódiu a všiml jsem si, že má otevřený poklopec, tak jsem ho na to upozornil, protože jsem si myslel, že si ho zapomněl zapnout stejně, jako se to občas stávalo mně. On ale odpověděl: „Já vím..." Až tehdy jsem pochopil, že to měl tak naschvál. (smích)

Nemohu opomenout Vaše působení v kapele Johna McLaughlina Mahavishnu Orchestra. Jak se Vám s McLaughlinem spolupracovalo?

John McLaughlin a Billy Cobham chtěli, abych se připojil už k prvním Mahavishnu Orchestra v New Yorku, ale tehdy to bylo hodně komplikované a zároveň by se velmi prodražilo stěhování z Francie. Johnova hudba z počátku 70. let byla pro mě jednou z nejvíce revolučních, takže jsem byl nesmírně šťastný, když mi o několik let později zavolal a přizval mě do své kapely. To už jsem žil v Los Angeles a právě jsem opustil Zappovu kapelu.
U Johna jsem dostal větší prostor pro housle. Jeho hra na kytaru byla pro mě velmi podnětná. Nejprve jsem si ale musel zvyknout na tu neuvěřitelnou energii, která byla extrémně intenzivní a musel jsem se naučit složité rytmické části. Odehráli jsme pak po světě společně mnoho koncertů, což ze mě udělalo lepšího houslistu. Když jsme natáčeli s kapelou ta dvě alba, na kterých jsem hrál (Apocalypse a Visions of the Emerald Beyond, pozn. redakce), byla to pro mě neuvěřitelně motivující tvůrčí zkušenost.

Čtěte také - rozhovor s Johnem McLaughlinem: Jsem pyšný, že mladí hrají moji hudbu

Tato kapela byla tehdy složená jak z profesionálních hudebníků, tak i McLaughlinových příznivců guru Sri Chinmoye. Můžete mi říct, jestli to byl důvod Vašeho odchodu z kapely?

To, že jsem nevyznával stejné náboženství nebo filosofickou nauku, určitě vedlo k napětí v kapele. Můj hlavní důvod, proč jsem z ní ale odešel, bylo to, že už jsem nemohl déle čekat. Chtěl jsem už založit vlastní kapelu, která by hrála mé skladby. V roce 1974 jsem podepsal svou první smlouvu s nahrávací společností Atlantic Records a začal nahrávat s mou kapelou v Los Angeles. Tehdy mi ale zavolal John s nabídkou, abych se připojil k jeho kapele. Bylo to těžké rozhodnout se, ale nakonec jsem odložil své projekty a k Mahavishnu Orchestra se přidal. Mé první album Upon The Wings Of Music vyšlo v době, když jsem byl stále v Mahavishnu. Ale tehdy jsem cítil, že je čas věnovat se svému projektu.

Jak John McLaughlin, tak i Frank Zappa ale i jiní významní skladatelé upírali svým muzikantům autorská práva na deskách. Rozjel jste naplno vaši sólovou kariéru po těchto zkušenostech i vy?

V mnoha kapelách se hádají o autorská práva, někdy je to kvůli nabubřelým egům členů, někdy za tím stojí omyl. S Frankem Zappou jsem problém neměl, protože mě uvedl dokonce jako autora jedné skladby, kterou jsme napsali společně ve studiu. Ve své kapele jsem byl velmi opatrný, aby se podobný problém nikdy nevyskytl.

 

 

V roce 1994 jste byl členem projektu The Rite of Strings, s nímž jste spolu s Al Di Meolou a Stanleym Clarkem byli i zde v Praze. V roce 2007 jste koncertování i obnovili. Neplánujete opět něco společného?

Ne, neplánujeme. Byl to skvělý projekt, ale tvořili jsme ho a paralelně přitom hráli s našimi kapelami, což je důvod, proč jsme se sešli jen několikrát během mnoha let. Od té doby jsem vytvořil další projekty, třeba album D-Stringz v roce 2014, to je akustický projekt se Stanleym a cikánsko-francouzským kytaristou Biréli Lagrénem. Momentálně někdy koncertujeme s akustickým triem já, Biréli a Kyle Eastwood, občas hraji se symfonickým orchestrem, ale to jsou okrajové záležitosti, hlavní je stále moje kapela.

V roce 2011 jste se překvapivě stal i členem obnovených Return to Forever, kde Vaše housle nádherně doplnily slavné skladby, ale zároveň Chick Corea spolu s ostatními hráli i Vaše věci. Jak vlastně tento projekt vznikl?

Se Stanleym Clarkem se znám od roku 1972 a s Chickem Coreou od 1974. Poté, co jsem odešel z Mahavishnu Orchestra v roce 1976, oba mi nabídli, abych se k Return to Forever přidal. V té době jsem ale založil vlastní kapelu. Zůstali jsme ale přáteli a v roce 2011 se naskytla příležitost, abych se do projektu zapojil. Dneska vidím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mé dlouhé kariéry.

Málokoho by napadlo, že se jednou spojíte i se zpěvákem Jonem Andersonem ze skupiny Yes, přesto se tak v roce 2015 stalo a vydali jste spolu desku Better Late than Never (Lépe později než vůbec, pozn. redakce). Je fascinující slyšet Vaše instrumentální skladby doplněné o zpěv Jona, jak vlastně vznikl nápad hrát společně? Chystáte nějaké pokračování tohoto projektu?

Když jsme se v 80. letech potkali, řekli jsme si, že bychom jednoho dne mohli spolupracovat. Znovu jsme se setkali po 30 letech a rozhodli se, že to konečně uskutečníme. Vždycky jsem měl rád progresivní rockové kapely a Yes mezi ně patřili. Myslím, že jejich muzika a ta má mají některé prvky stejné, třeba instrumentální části, rytmus a dlouhé party, které připomínají moderní symfonie. Jon je neuvěřitelně tvůrčí a spontánní. Jednou mi poslal několik pěveckých improvizací do mých skladeb, které mě ihned přesvědčily, abych se do společného díla pustil. Byl jsem ohromený. Neplánovali jsme naši spolupráci jako dlouhotrvající, ale intenzivně jsme se ponořili na dva roky do práce a možná jednou společně zase něco vytvoříme.

 

 

A co vlastně plánujete do budoucna?

Důchod... (smích). Chci vážně trochu zpomalit a užít si co nejvíce času především s rodinou, než bude pozdě. Pořád hraji, například jsem teď s mou kapelou byl na turné Atlantic Years a hráli jsme hudbu z mých alb ze 70. a 80. let, které vyšly v Americe. Přemýšlím také nad nějakou spoluprací s mladšími hudebníky, kteří se zabývají současnou formou fúze. To by ze mě udělalo jejich hudebního otce!

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Jste tedy i ve svých letech pořád hodně aktivní hudebník. Řekněte mi, co děláte, když zrovna neskládáte, nekoncertujete...

Procházím se v přírodě, cvičím jogu, čtu knihy o nejrůznějších tématech, takže se snažím lépe porozumět tomuto světu, cestuji a objevuji země, ve kterých jsem nikdy dřív nebyl. Jinými slovy, snažím se být stále menší ignorant... (smích).

Děkuji moc za rozhovor. Těším se, že Vás zase někdy uvidíme na koncertě v České republice.

Oficiální stránka: ponty.com, facebooková stránka

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články