Rozhovor s klavíristkou Beatou Hlavenkovou: Jako matka umím lépe rozvrhnout čas, protože musím Doporučený

V předvánočním čase proběhl pro musicweb.cz rozhovor s českou klavíristkou a skladatelkou Beatou Hlavenkovou, která patří mezi nejvýraznější tváře současné jazzové scény. Beata Hlavenková vystudovala obor kompozice, jazzová kompozice a aranžování na univerzitě v Massachusetts. Hudebně spolupracuje například se svým manželem, kytaristou Patrikem Hlavenkou, známá je rovněž i její spolupráce se zpěvačkami Lenkou Dusilovou a Dorotou Barovou. Jazzová umělkyně představila v rozhovoru například své nové vánoční album, ale také popsala, jak kombinuje své mateřské povinnosti s hudební dráhou.

Beata Hlavenková v Paláci Akropolis 20. 12. 2017 Beata Hlavenková v Paláci Akropolis 20. 12. 2017 Foto: Barka Fabiánová

Projekt S'aight jste založila spolu se svým manželem Patrikem. Jaké je to umělecky spolupracovat se svým partnerem? Je to rozdílné než s jinými hudebníky?

Má to své výhody i nevýhody. Patrik je pro mě zásadním hudebním souputníkem, posluchačem a konzultantem všech mých nápadů, nahrávek, spoluproducentem mých alb a poslední Bethlehem i skvěle smíchal. Nevýhody jsou v tom, že se o práci mluví ve volném čase a když jsou společné projekty, tak neshody se pak řeší doma. Ale naštěstí jsme se už několikrát poučili, a proto naše spolupráce vyvažujeme pauzami.

V roce 2005 jste ve spojení projektu S'aight spolu s Vertigo Quintetem zazářila na soutěži kapel Montreux Jazz Festivalu. Vzhledem k faktu, že české jazzové kapely v zahraničí tolik momentálně neproráží, jaké jste měla pocity? A jak to probíhalo?

To byla taková zvláštní zkušenost. Hudebně hezká, ale pak skrze špatnou komunikaci českého pořadatele jsme tuhle akci nikterak neproměnili v nějaké další zajímavé koncerty. Ale čím jsem starší, tím víc vím, že věci se dějí, jak mají a zpětně vždy přijdu na to, že to je tak správně.

 

 

Vaši poslední tvorbu, dá se říci snad takto, výrazně ovlivnilo Vaše mateřství. Co Vám mateřství ve spojení s hudbou dává?

Každá žena to tak nemusí mít, ale mně se s mateřstvím srovnaly hodnoty minimálně v hlavě, prakticky ty děti zrcadlí mé chování, na kterém můžu aspoň nějak pracovat, a tudíž se dostávám trochu hloub, možná jsem k hudbě vnímavější, možná víc pracuji s emocemi, které pak zrcadlí má muzika. Každopádně si jako matka umím lépe rozvrhnout čas, protože musím. (smích)

Jedním z Vašich úspěšných projektů je i společná tvorba s Lenkou Dusilovou, zejména projekt Eternal Seekers ve spolupráci s Clarinet Factory. Chystáte nějakou další společnou desku? Případně další spolupráci s Clarinet Factory?

S Lenkou máme kromě Eternal Seekers za sebou ještě dvě Baromantiky. Momentálně chystáme dva koncerty ve triu s Dorkou Barovou (Dorota, pozn. redakce). Alba nechystáme, každý má své projekty a až čas ukáže. S Eternal Seekers to bude letos deset let od vydání alba, na kterém je velmi silný materiál, tak třeba nám bude chtít někdo udělat jubilejní koncert.

Skládáte rovněž liturgickou hudbu. Mohla byste, prosím, osvětlit našim čtenářům, jak jste se k ní dostala? Co Vás na ní baví?

Tam bych průběhové sloveso nedávala. K tomu jsem se dostala jednou, už dost dávno a byl to takový experiment jak nabídnout alternativu ke klasičtější liturgii v rámci luteránské církve na Slezsku – Sceav.

Kdo Vás v jazzové hudbě nejvíce ovlivnil ze světových a domácích osobností nebo kapel?

Tak z jazzu Maria Schneider, Kurt Rosenwinkel, Wayne Shorter, co já vím, toho je hodně... Ale od 14 let jsem studovala klasickou kompozici a během toho vstřebávala věci od Johanna Sebastiana Bacha přes Arnolda Schoenberga po Arvo Pärta. Pak jsem poslouchala jazzovou fusion a momentálně několik posledních pár let pak obdivuji songwritery Sufjana Stevense, Justina Vernona (Bon Iver) a další. Snažím se být otevřená čemukoli, a i když pak mohu mít vyhraněný názor na tu či onu muziku, tak to vždycky něco ve vás zanechá. Třeba to, jakým směrem se nechcete vydat. Myslím, že otevřenost je hodně důležitá, smysly ale i analytickým rozumem si pak vytváříte vlastní hudební svět, svůj vlastní jazyk a vkus, který vždycky bude nějakým způsobem vycházet ze všeho, co jste do sebe pustili.

Jste úspěšná klavíristka, skladatelka a zpěvačka. Jak propojujete rodinný život spolu s turné s kapelami, koncerty, nahráváním a skládáním? Lze to skloubit?

Minulý rok jsem zas tolik nehrála, ale naopak skládala, aranžovala, nahrávala doma ve svém kamrlíku a pak v domácím studiu, které vytvořil můj muž. Muzika pro divadlo Bajka, hudební představení pro VerTeDance, dema pro Bethlehem... Taky jsem do března dojela koncerty v Norsku, pak se pohybovala spíše doma. Takže pro mě je to vždy fajn odpočinek, odjet na koncert, načerpat a vrátit se. Pokud máte svoji práci rád a umíte si ji rozvrhnout tak, aby vás nestresovala, na čemž budu pracovat mnohem víc, tak se to skloubit dá krásně.

 

 

Podílela jste se s manželem na přípravě vysokoškolského oboru zabývajícího se jazzem. Můžete nám, prosím, přiblížit tyto přípravy? A jak nyní v praxi funguje?

Já se na tom podílela opravdu marginálně. Zásluhu na tom má především můj muž (Patrik Hlavenka alias Patrick Karpentski, pozn. redakce), který připravil na základě studia osnov vysokých škol v USA osnovu vlastní pro JAMU a její jazzové oddělení, které vzniklo jako vůbec první v ČR. Už nějakou dobu se tam nevyskytujeme, bylo to přece jen časově náročné, dojíždění a podobně, a po čase jsme zjistili, že se chceme ubírat jinými směry, ale myslím, že to teď funguje skvěle pod vedením Viléma Spilky, který zároveň vytvořil JazzFest v Brně a může tak tyto světy krásně propojovat.

Aktuálně vám vychází nové album Bethlehem, na kterém jste uvedla v klavírní formě koledy české i zahraniční. Jak jste vybírala písně pro tuto desku a jak byste ji představila čtenářům?

Na albu je 12 koled, které jsem si vybrala, protože je mám ráda a 4 mé vlastní bagatelly. Volně navazuje na Theodoros a dovolila bych si citovat text recenze Antonína Kocábka – „Skladby nepřišly o sílu originálů, ale zároveň neznějí jako oprášená minulost, ale jako něco, co má k současnosti hodně co říci..." Líp bych to nevystihla. (smích)

 

 

V souvislosti s nedávnými svátky, jak probíhají Vánoce u vás?

Vánoce znamenají odpočinek, kruh rodinný, muzika, dobré jídlo, dětská radost z dárků a překvapení a zvěst narození – nativity.

Chystáte nyní nějaký nový projekt? Hudební novinku, kterou byste našim čtenářům ráda představila?

Momentálně dělám na hudbě k filmu o hornickém neštěstí s názvem Dukla61. Chci se věnovat komponování, vrátit se ke svým kořenům a "artificiální" hudbě, dále vyhledávám texty, které chci zhudebnit pro své vlastní písňové tvoření, chci více cvičit a připravit a ujasnit si materiál do budoucna, se kterým bych chtěla více vyrazit ven. A třeba to bude jen průřez mou tvorbou. Mám spoustu hudebního materiálu, který byl velmi málo koncertně prováděn, což bych ráda změnila, i totiž ten napsaný se může měnit a vlastně mění a zraje právě tím koncertním uváděním. Dnešní doba je zrychlená, všichni by měli chrlit, aby se líp psaly PR zprávy, aby se nezapomnělo atd... Chci najít zlatou střední cestu.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Co děláte, když se zrovna nevěnujete hudbě?

Jeje, peru, uklízím, věnuji se dětem, řeším administrativu, které je hodně, učím na NYU (University of New York in Prague, pozn. redakce), čtu knihy, projíždím se na kole, setkávám se s přáteli a někdy tak jen zevluji, ale to není často. (smích)

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • FOTO: BLUES ALIVE, DŮM KULTURY, ŠUMPERK, 17.11.2018

    Třetí večer bluesového maratonu pokračoval ve strhující jízdě dnů předešlých. Zahájili jej slovenští Missisippi Mixtape a po nich rozpohybovala publikum strhující skupina Welch Ledbetter Connection. Takovým bonbónkem na pomyslném dortu byla skupina Tamikrest z Mali, kteří přivezli původní africkou hudbu, která se na americkém kontinentě kdysi dávno přetavila v blues. Sice v trochu modernějším, až rockovém podání, ale určitě to byl skvělý hudební zážitek. Kytarové mistrovství nám předvedl Rick Derringer, legenda amerického bluesrocku se svým nepřehlédnutelným bosonohým bubenickým obrem. Posledním vystupujícím byl pestrobarevný Fantastic Negrito, který nenechal posluchače do posledních minut vydechnout a svým strhujícím vystoupením ukončil letošní Blues Alive v Šumperku.

  • Seasick Steve zahraje konečně v Praze

    Již dvakrát svým strhujícím koncertem okouzlil návštěvníky festivalu Colours of Ostrava, letos dokonce na hlavní scéně. Příští rok v březnu se svérázný americký bluesman Seasick Steve, který často hraje na vlastnoručně vyrobené kytary, konečně představí poprvé v Praze.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.