Rozhovor s Marcusem Bonfantim: Blues je životní styl Doporučený

Britský kytarista a zpěvák hrající blues, Marcus Bonfanti, se poprvé představil pražskému publiku při koncertě 23. října 2015 ve Vinohradském pivovaru. Jak se mu hraje s dnes již legendární kapelou Ten Years After, jaký má názor na současnou bluesovou hudbu a jaké je to vystupovat před slavnými hudebníky vypověděl v rozhovoru pro musicweb.cz

Marcus Bonfanti při koncertu ve Vinohradském pivovaru 23. října 2015 Marcus Bonfanti při koncertu ve Vinohradském pivovaru 23. října 2015 Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

Hrajete nyní ve slavné kapele Ten Years After, kteří si Vás přímo vybrali. Povězte, jaké to je, přidat se k takovéto skupině?

Je to velmi skvělá zkušenost. Teď jsem členem Ten Years After 18 měsíců a rozhodně mi tato spolupráce pomohla, abych se zlepšil jako hudebník. Tihle muzikanti byli součástí hudební scény 60. let, která mě přivedla ke hře na kytaru. Je to opravdu velká show, skoro dvouhodinový koncert plný rock´n´rollu s mnoha kytarovými sóly, což mi hodně pomohlo se zdokonalit a snažit se být zajímavý a jiný každý další večer. Krátce přede mnou se ke kapele připojil také basista Colin Hodgkinson, což je jeden z nejúžasnějších hudebníků, se kterými jsem kdy hrál a hodně jsem se od něho naučil. Loni jsme vydali živé album, které bylo velmi dobře přijato, a právě se chystáme natáčet novou studiovou desku s úplně novým materiálem, který jsme všichni společně napsali. Chtěli bychom, aby vyšla příští rok.

Hrál jste na stejném pódiu s mnoha známými bluesovými muzikanty, jmenujme třeba Beth Hart, Roberta Craye nebo Johna Mayalla. Kdo je Váš oblíbený hudebník, který Vás inspiruje?

Je velmi těžké vybrat jednoho oblíbeného, protože se snažím odnést si z každé spolupráce něco. Ale přeci jen práce s Shuggie Otisem byla pro mě hodně důležitá a hodně mě ovlivnila. Je to jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů vůbec a to, že jsem s ním mohl jamovat a jezdit po koncertech, bylo pro mě skvělé. Zažil jsem několik hodně divokých dní spolu s Gingerem Bakerem, protože jsme hráli Sunshine of Your Love, Can´t Find My Way Home a nějaké věci od jeho kapely Airforcea a na to velmi rád vzpomínám. Mám velké štěstí, že jsem mohl se všemi těmito lidmi hrát a jak říkám, je důležité snažit se od každého něco nového naučit.

Někteří lidé říkají, že hrát blues je velmi těžké, druzí naopak, že tento styl hudby je jednoduchý. Který názor je podle Vás pravdivý?

Myslím, že Jimi Hendrix řekl něco jako: „blues je velmi lehké hrát, ale strašně těžké cítit," a s tímto výrokem souhlasím. Lidé se naučí bluesovou stupnici a pak si myslí: „Tohle jsem zvládl, a tak teď hraju blues", pravda je, že nic takového nehrají. Neexistuje žádná jazzová stupnice nebo stupnice pro klasickou hudbu tak, aby se ji lidé naučili, zlepšili se a pak byli mistry v žánru. Blues je mnohem víc než dvanáctitaktová forma, bluesová stupnice a velké kytarové sólo. Je až podivuhodné, kolik hudebníků tohle nevidí. Pravé blues je o pocitu, a hlavně je to životní styl. Je to o tom, jak se člověk upřímně a pravdivě vyjádří ve vlastní muzice. Blues je široký žánr, který má více možností než limitů, kterých se můžete chytit.

 

 

Jaký žánr nebo kapely nejčastěji posloucháte?

Poslouchám tolik hudby, že se odpověď na tuhle otázku často mění. Od dětství jsem byl takový, že když mě něco chytlo, úplně jsem se do toho ponořil. Pamatuju si, že když jsem byl mladší, mohl jsem si dovolit koupit novou desku nanejvýš tak jednou za dva měsíce, a tak jsem stále poslouchal jen těch několik desek dokola. Jsem v tomhle pořád stejný. V současnosti poslouchám hodně věci od Nicka Cavea, Tony Joe Whitea, Taj Mahala a Mississippi Johna Hurta. Vždycky jsem poslouchal Toma Waitse, Freddieho Kinga a Little Feat, postupně jsem se dostal také k Eddie Hazelovi, Garrettu Masonovi a ke kapele, která si říká Houndmouth a teď je poslouchám snad nejvíc.

Co je pro Vás největší inspirací pro skládání písní?

Miluju, když začínám den s ničím v ruce a končím ho s hotovou skladbou. To mě stále fascinuje i po těch letech neustálého psaní. Mám rád, když můžu psát nebo pracovat s novými lidmi. Sedět s nimi ve studiu, tvořit a nacházet nový pohled na věc, protože každý z nich to vidí jinak. To je na tom skvělé. Zrovna skládám nové písně pro svou sólovou desku a práce na ní je ze stejné části inspirující jako deprimující, protože v některých dnech přicházejí nápady samy tak rychle, že je ani nedokážete všechny zachytit a jindy se zase cítíte, jako byste už nikdy neměli být schopní napsat znovu nějakou skladbu. Ale abyste tuhle práci dělali dobře, musíte zažívat oba typy dnů.

Můžete představit svá alba Hard Times a Shake the Walls? Jak si jsou desky podobné?

Tyhle desky jsou od sebe vzdálené pět let a zaznamenávají různé těžké chvilky života. Bylo mi pouhých 25 let, když jsem nahrál Hard Times a hodně skladeb, které na albu jsou, jsem složil, když jsem byl ještě mladší. Poslední dobou jsem tuhle desku začal mít rád proto, čím je. Lidé říkali, že je to jejich oblíbená deska ode mě a já jsem odpovídal: „Proč? Nejsem si tou deskou vůbec jistý!" Ale dneska mi začíná docházet, že lidé museli vidět, že tahle nahrávka je upřímnou, a když vznikala, rozpočet na ni byl velmi malý. Ale veškeré moje srdce a duše jsou v ní. Od té doby jsem hodně koncertoval a zlepšoval se nejen jako kytarista, ale i jako zpěvák, dostával jsem se do zvláštních situací a byl jsem hodně zlomený, když jsem se přestěhoval do Londýna. Shake The Walls je vyzrálejší, ale nemohu říct, jestli je lepší nebo horší než Hard Times, prostě je jenom z jiné doby mého života. Další nahrávka bude ještě více odlišná a další a další, než umřu. Jediné, co mají všechny stejné, jsem já sám. Nezměnil jsem se v tom, jak cítím blues a obě alba mají písně, ne jenom riffy a sóla, mají opravdové písně, které říkají, jak se cítím.

 

 

Můžete mi říct, jaký příběh stojí za písní Give Me Your Cash z alba What Good Am I To You?

Jasně. Tuhle jsem napsal, když jsem doslova neměl žádné peníze. Deska byla venku, byl jsem zrovna na turné a právě jsem dával dohromady kapelu a snažil jsem si udělat dobré jméno. Pak jsem si najednou uvědomil, že všechny peníze, které jsem si vydělal, najednou zmizely. Když pořád nemáte peníze, nikdo po vás nic nechce, ale každý od vás něco chce, když jednou něco vyděláte. Vypadalo to, že jsem všechny peníze vrazil do něčeho, z čeho se nemohou vrátit. Bylo to přibližně v době, kdy vláda pomohla v tísni anglickým bankám, zaplatila za ně kauci, a všichni jsme si pomýšleli: „Jsou to naše daně, které pomohly zachránit skupinu lidí, kteří v zásadě chybně riskovali a prohráli, ale nikdo by něco takového neudělal pro mě, kdybych zkrachoval." Mé staré vydavatelství mi dávalo peníze za prodej alb, ale neposkytlo žádnou finanční podporu pro mé turné. Při mých vystoupeních jsem tak začal prodávat také CD. Pak jsem zjistil, že ztrácím peníze prodejem svých desek! Můžete tomu uvěřit?! Domácí po mně požadoval peníze za můj malý pokoj v jednom bytě a všechno se začalo zdražovat. Daně se vyšplhaly na 20% a skoro nás všechny zabily. Give Me Your Cash ve zkratce říká, že každého z nás vlastní někdo jiný, někdo bohatší, a čím víc vyděláme my, tím více dostane i on. Není z toho cesty ven, svět, ve kterém žijeme, prostě takhle funguje, ale změní se to.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Co je pro Vás pravé blues 21. století?

Je plno lidí, co dělá dobré věci, ale neexistuje nic, čemu by se dalo říkat „pravé blues". Jak jsem řekl, je to široký a otevřený žánr pro lidi, kteří se potřebují vyjádřit. Mám oblíbené hudebníky, kteří ke mně promlouvají. Je důležité, aby to, co vlastně chtěli říct, bylo pravdivé a aby do skladby vložili sdělení. Musí se to vypilovat, aby skladba byla nenapodobitelná a jedinečná. Mám rád Garyho Clarka Jr. a Valerie June, protože oba dělají v tomhle případě něco jinak a dobře.

Přečtěte si také reportáž z koncertu

A co máte nejvíce rád, Marcusi, na cestování a hraní pro různé publikum?

Na tomhle miluju, že ať jsem na jakémkoli místě, každé publikum si hudbu užívá jinak, ale když udeříte na jejich strunu, víte, že je máte pod palcem a všichni cítí v jednu chvíli něco hodně podobného. To je krásné. Hodně jsem se těšil na koncert do České republiky, protože jsem v ní ještě nebyl, takže to je nová zkušenost pro mě i pro mou kapelu. Několikrát jsem slyšel, jak je Praha nádherné město a sám už budu mít vlastní zkušenost, i jako hudebník ve vaší nádherné zemi. Bohužel nikdy nemáme mnoho času, abychom si města dostatečně prohlédli, protože rozvrh je hodně nabitý, ale věřím, že se sem vrátím. Všechno ale vždy záleží na tom, jak zahrajeme, hrajeme ale vždy stejně, a to na 100% od srdce a z duše.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 17. 11. 2017

    Druhý večer bluesového festivalu byl opět skvělý! Pořadatelé nám i tentokrát nachystali pořádnou porci dobré muziky - zahájení patřilo „starým známým“ Slovak Blues Project a po nich následovala nepřehlédnutelná a zatím jediná bluesmanka Bex Marshall s Blues Bandem. Řádnou porci jazzu nám naservíroval skvělý John Medeski’s Mad Skillet a všechny zde zaujal suzafonista Kirk Joseph. Zac Harmon se svojí kapelou předvedli parádní pódiovou show a poslední vystoupení tohoto večera patřilo foukačkářům – Blues Harp Explosion feat. Billy Branch, James Harman a Magic Dick. Na závěr se všichni vystupující opět sešli na pódiu a zcela netradičně pokračovali v jam session.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2017

    Hlavní hvězdou čtvrtečního večera a i letošního Blues Alive byl bezpochyby Jonny Lang. Ale začněme od začátku. Hned na úvod návštěvníky přivítal ve foyer živelný Band of Heysek (CZ). Na pódiu zahájil festival britský rocker Phil Shoenfelt & Southern Cross a po něm polská kapela Nočna zmiana bluesa s charismatickým foukačkářem Slawkem Wierzcholskim, kteří v Šumperku nebyli poprvé a předvedli publiku skvělou show. Následovalo americké trio Nick Schnebelen Band a po něm již Jonny Lang. Musím přiznat, že oproti poslechu jeho hudby, je koncert zcela jiné kafe! Strhující, dynamický zpěv a skvělá hra na kytaru nenechaly nikoho v klidu! Všichni si tento první večer bluesového festivalu skvěle užili!

  • Soutěžte o 3x1 lístek na Vánoční Respect festival

    Hudba z Konga je světově proslulá především díky sladkému zpěvu a energií sršícímu kytarovému doprovodu. Styl známý jako soukous či konžská rumba však není jediným reprezentantem hudby tohoto kraje. Konono No. 1 je první kapelou, která vystoupí na Vánočním Respect festivalu 8. prosince od 19 hodin v Paláci Akropolis spolu se skupinou Disciplin A Kitschme, která navazuje na stále nedoceněnou historii jugoslávské new wave scény. Pojďte s redakcí musicweb.cz soutěžit o volňásky na tuto vánoční party!

  • Hrát na suzafon je jako chodit aneb Mad Skillet v Jazz Docku

    Právě tak, jak stojí v úvodním nadpisu, charakterizoval hru na tento zajímavý nástroj Kirk Joseph, suzafonista kapely Mad Skillet aneb v překladu Šílené pánvičky, která vystoupila v Jazz Docku.

Rozhovory z rubriky