Rozhovor s Miroslavem Vitoušem: Talentovaní hudebníci se dříve snáz prosadili Doporučený

Jazzový hudebník Miroslav Vitouš patří asi dnes vůbec k nejrespektovanějším jazzovým kontrabasistům na světě. Jako jednoho ze zakládajících hudebníků skupiny Weather Report klávesisty Joea Zawinula či jako spoluhráče Jana Hammera nebo Johna McLaughlina a Milese Davise je dodnes jeho tvorba a hudební vklad vzorem pro mnohé další hudebníky. V rozhovoru pro musicweb.cz se Miroslav Vitouš podělil jak o své vzpomínky na své hudební počátky, tak i názory na současnou hudební scénu. Prozradil rovněž své plány do budoucna.

Miroslav Vitouš na koncertě v Paláci Akropolis 30. dubna 2017 Miroslav Vitouš na koncertě v Paláci Akropolis 30. dubna 2017 Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

K začátkům Vaší kariéry patří i studium na pražské konzervatoři u kontrabasového virtuosa Františka Pošty. V čem byl výjimečný a čím se jeho pedagogika lišila od jiných kontrabasových škol?

Českou školu definoval pan profesor Šorejs (Oldřich Šorejs 1891–1953, kontrabasista, prof. praž. konzervatoře (kontrabas) od roku 1934, pozn. redakce). Před ním byl, myslím, pan profesor Černý. Je tady zkrátka dlouholetá škola definovaná pohybem zápěstí, protože vídeňská škola kontrabas drží jinak a moc ho nepoužívá. Česká škola je jiná v tom, že se zápěstí naopak používá ohybem, když se mění. To je ten základní fakt, kterým se česká škola vždy odlišovala.
Pan Pošta byl možná největším virtuosem vůbec a navíc byl také vynikající pedagog. To je tak všechno, co o něm mohu říci. Je možná rozdíl ještě v tom, jak pan Pošta učil, protože jsem nezažil žádný jiný přístup.

Vaše hudební počátky jsou rovněž spojeny se skupinou Junior Trio, ve kterém jste hrál vy, váš bratr Alan a klavírista Jan Hammer. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

No, upřímně moc nevzpomínám... Ale když si vzpomenu, tak to bylo samozřejmě úžasné, především to, že jsme si zahráli takhle mladí. Když o mně natáčeli dokumentární film, vyhrabali jednu nahrávku z televize, kterou jsem nedávno slyšel. Bylo to fantastické. Skvělá rytmika a piano také hrálo výborně. Byla to vynikající úroveň na těch čtrnáct, patnáct let, co nám tehdy bylo.

 

 

Jak jste se seznámil s Janem Hammerem?

Myslím, že nás představili tatínkové. Mám dojem, že pan Hammer zavolal mému taťkovi, jestli bychom nedali dohromady nějakou kapelu, protože se dozvěděl, že hrajeme oba dva výborně, že jsme s bratrem skvělá rytmika. Takže tatínkové to dali dohromady, my jsme se pak potkali a začali jsme hrát.

Takhle prosté.

Ano, takto prosté. (smích)

Vídáte se v USA Janem Hammerem? Oba jste nejen skvělí hráči, ale i skladatelé, nelákala Vás možnost nějaké hudební spolupráce, když dnes lze natáčet i na dálku formou předávání studiových dat?

Kontaktoval jsem před nějakým časem Honzu, je to asi tak rok a půl, a on mi nikdy neodpověděl. Pochopil jsem, že z jeho strany není evidentně zájem. Jinak on si žije svůj život a já si žiji ten svůj a tím je to asi dané.

V Americe jste se potkal mimo jiné i s Milesem Davisem, jak na něj vzpomínáte a jak jste se s ním potkal vlastně?

To bylo v Chicagu v jazzovém klubu, který se jmenoval London House. Byl to špičkový klub s večeří a se vším všudy. Zkrátka taková High Class záležitost. Hrál jsem tam tehdy s kvartetem Clarka Terryho a Miles Davis v ten samý večer hrál vedle v Opera House na jednom jazzovém festivale. Takže se na nás po koncertě všichni přišli podívat. Potkali jsme se potom o čtrnáct dní později, kdy Clark Terry přišel za mnou, že ať se posadím, že mi musí něco říct. Říkal jsem: „Ježišmarja, co jsem proved." A on mi povídá: „Miles Davis chce, abys s ním příští týden hrál!" Tak to jsem se na to musel posadit. (smích)

Pak jsem se s ním ještě potkal ve Village Gate na týdenním angažmá, kdy jsem zastupoval Rona Cartera, který měl nějakou hudební kliniku nebo učil. Každopádně to bylo úžasné. Neuvěřitelná úroveň hudebníků. Na pódiu bylo vidět, že se hraje na úplně jiné úrovni.

V 70. letech jste hrál po boku známých jazzmanů Joea Zawinula, Johna McLaughlina a dalších. Nelákalo Vás v období vzniku hudby fusion spolupracovat i s někým ze známých rockových muzikantů (i třeba v rámci projektů unplugged)? Ani baskytara Vám ale přece nebyla úplně cizí...

Nikdy jsem na tohle nebyl. Nepřišlo to do mého života. Tím pádem jsem ani nikdy nedostal nějakou zajímavou nabídku.

Co Vás napadne, když se vysloví jméno Joe Zawinul?

Celkem nic. Joe Zawinul byl prostě můj bývalý kolega z Weather Report. Byla to osobnost a charakter. Tedy nebyl to moc vynikající charakter, jak se ukázalo v mém případě. (smích) Nic jiného mě nenapadá. (Miroslav Vitouš byl v roce 1973 v kapele nahrazen basistou Alphonsem Johnsonem po neshodách s Joem Zawinulem ohledně žánrového směřování kapely. pozn. redakce)

Jak vzpomínáte tedy na veselejší počátky ve Weather Report? Jak probíhal proces vzniku této dnes již legendární kapely?

Počátky byly krásné. Fungovalo to skvěle. Ale abych vám to vysvětlil, proč Weather Report začali dělat tak úplně jinou hudbu, než hrály ostatní kapely. Bylo to ponejvíce kvůli tomu, jak hrál basista. A to proto, že jsem nehrál backlight jen dozadu, ale naopak jsem hrál i melodie, odpovídal jsem Wayne Shorterovi, dával jsem mu otázky hudebním jazykem. To dělal samozřejmě i Zawinul. Prostě jsme si spolu takto na pódiu všichni povídali, což bylo neslýchané, protože tohle do té doby nikdo nikdy nedělal. Nejblíž k tomu byl například Bill Evans.

Byla to prostě bomba. Vznikla hudba, která byla postavena na úplně jiné bázi. To byla ta základní změna, ale potom se dostavily takové věci jako ego, touha po slávě a tak dále. A to potom rozbilo či posunulo kapelu do jiných sfér.

 

 

V roce 2009 Vám u ECM Records vyšla deska Remembering Weather Report, v roce 2016 desku Music of Weather Report. Co vás k těmto nahrávkám vedlo?

Na Music of Weather Report prostě hraji materiál přímo z repertoáru Weather Report. Zde jsem chtěl dokázat, že tyto písničky, byť jsou krásné a mají nádherné melodie, lze udělat mnohem více umělecky a nemusí být svázány do kazajky komerčního stylu a věřím, že se mi to povedlo posluchačům předvést. Naopak na Remembering Weather Report jsem zkrátka chtěl ukázat opět styl komunikace a hry na basu tak, jak jsem na ni hrál tehdy ve Weather Report.

K Vaší jediné baskytarové desce Magical Shepherd se prý dnes moc neznáte. Přitom má v Česku řadu fanoušků i z řad posluchačů rocku. Co k tomu můžete říci?

Chtěl jsem si zde dokázat, že umím zahrát komerční basu, jakou po mně chtěl Weather Report tenkrát, když jsme se rozešli. To byl důvod, proč jsem do toho šel. Ta hudba je prostě bezpečná, jsou tam docela hezké věci. Není to tak dlouho, co jsem ji slyšel, a byl jsem překvapen, že je na mnohem vyšší úrovni, než jsem si celá léta myslel.

Někde jsem četl, že se mělo jednat o Vaši cestu k hudebnímu minimalismu.

Minimalismus? Tak to určitě ne. Dosáhl jsem zde naopak spíše hudebního maximalismu. (smích)

Jak na Vás působí Česká republika při Vašich návratech. Co se tu nejvíc změnilo, co Vám vadí a co byste třeba naopak pochválil?

Byl jsem tu těsně před revolucí a hned krátce po revoluci a mohu říci, že to byla změna gigantických rozměrů přes noc. Ten pocit, jako když vás někdo mlátí přes hlavu, to byl ten komunistický režim a důležité je, že to, co odešlo doslova přes noc, byly nenávist a závist. Tyhle dvě vibrace, které byly v komunistickém režimu tak hluboko zabudované. Najednou to povolilo a lidé si oddechli. Myslím ale, že lidé ještě stále nechápou pojem svoboda. Oni dlouho svobodu nezažili a nevědí nebo nechápou ještě úplně, co to je.

Zažil jsem svobodu nejen v jazzu. Jednoho krásného dne odpoledne jsem si v Americe uvědomil, že jsem svobodnej, a že si mohu dělat, co chci. A vzápětí jsem se toho ale začal strašně bát, protože jsem nevěděl kam jít. A pak jsem si rychle uvědomil, že mám muziku, a že tedy vím, kam jdu. Takto jsem poznal svobodu.
Ale lidé v České republice to nezažili. Byť svoboda přišla, charakter těch lidí tak prostě ještě není nastaven.

V 70. letech se prosadilo v USA kromě Vás více Čechů, již zmíněný Jan Hammer, George Mraz či Ivan Král. Myslíte, že by dnes bylo možné se také takto prosadit, nebo Vám doba vyšla vstříc?

Doba byla tehdy určitě příznivější. Čeští basisté navíc měli výhodu v tom, že bezvadně uměli hrát na nástroj a měli hudební vzdělání. Což američtí neměli. A pokud měl člověk cit pro jazz a pro improvizaci, tak se dalo uspět hodně rychle, protože ten rozdíl v kvalitě byl tehdy obrovský.

Co se týče piana, Honza byl velmi talentovaný a šikovný, takže se mu podařilo uchytit se. Mimochodem jsem ho doporučil Johnovi McLaughlinovi. John mi jednoho krásného dne takhle zavolal, jestli neznám nějakého dobrého klavíristu. Tak jsem mu dohodil Honzu a ono se to chytlo.

Tak jste ovlivnil kus hudební historie...

Ano, ale byla to doba, která to dovolovala. Nejen pro Čechy, ale i pro jiné hudebníky, kteří přišli do New Yorku. Když jsme začínali spolu, tak tam přišel i John McLaughlin. Jednu z prvních věcí, co udělal, bylo, že mi hrál na mé desce Infinite Search. Hned po příjezdu se zapojil i Dave Holland, Jack DeJohnette, Chick Corea...

Všichni jsme tehdy začínali společně jako úplně neznámí hudebníci. Hudba byla velice zvláštní, ale lidi byli talentovaní a hned se tak mohli uplatnit. Doba to tehdy dovolovala. Teď už je to jiné. Doba je jiná. Podmínky jsou jiné. Nic se už neprodává. Všechno se krade. Je to prostě bída. Pro nás pro umělce je to opravdu špatné, protože nám zbývají už jenom koncerty, abychom se pořádně uživili, protože prodeje desek se dostaly úplně na nulu. Všechno je to rozkradené. A co neukradnou, to ukradnou natáčecí společnosti. Takže vám zbudou asi tři halíře... (smutný smích)

Zmínil jste Chicka Coreu, s ním jste ještě před pár lety rovněž spolupracoval. Za skladbu Matrix z alba Rendezvous in New York z roku 2003 máte i Grammy. Jste spolu ještě v kontaktu?

Teď úplně ne, v roce 2012 jsme měli, myslím, zatím poslední společné turné. Každých pár let se dáme dohromady a vyrazíme na turné. Takže nejsme úplně v kontaktu, ale můžeme spolu ještě i něco nahrát. Uvidíme.

 

 

Nápad nahrát se symfonickým orchestrem v Praze banku samplových zvuků Vás prý ekonomicky zabezpečil na léta dopředu. Co je na tom pravdy? A nabízejí i dnes výrobci kláves tyto orchestrální zvuky?

Ještě pořád to běží a ve velkém. Co bych k tomu řekl... Navrhl jsem to a udělal původně sám pro sebe, abych měl zvuky pro kompozici, protože kompjůtrová technologie postoupila natolik, že bylo možno nahrát záznam a takzvaně ho zmrazit. A poté třeba opět pokračovat v komponování. Všechno, co v té době chybělo, koncem 80. let, byly zvuky. A také jsem si tehdy uvědomil, že moji kamarádi-spolužáci ze školy ze stejné třídy všichni sedí v České filharmonii a hrajou. Tak jsem si řekl, proč bych to neudělal pořádně, abychom měli kvalitní zvuky ke komponování. No a z toho důvodu jsem to udělal. Potom to celé ovšem stálo tolik peněz, že jsem tomu musel udělat ekonomický model. Ale výhodný obchod to byl. To je pravda.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Hudbě jste obětoval i svůj rodinný život. Jak vycházíte se svým bratrem Alanem?

S Alanem nejsem v kontaktu vůbec. Stalo se něco špatného ze soukromého hlediska vůči mně a už se s ním vůbec nestýkám. Je to prostě tak, jak to je...

Nedávno jste oslavil 70. narozeniny, hudebně jste pořád velice aktivní. Jaké máte aktuální hudební plány?

Komponuji. Právě jsem dopsal symfonii, dopsal jsem poslední skladbu z ní. A celkově nyní převážně spíše skládám. Můj plán je tedy více komponovat než hrát. A co se týče té sedmdesátky, to není pro mě žádný milník. Sedmdesát let je pro někoho hodně a pro někoho málo. Funguji na jiné bázi, tím pádem má energie se nijak nezměnila. Nejsem v penzi, jsem sice penzista, bez důchodu mimochodem (smích), ale pokračuji dál.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Joe Louis Walker, Lucerna Music Bar, 12. 11. 2018

    Americký bluesman Joe Louis Walker se podruhé vydal do České republiky, poprvé do Prahy. Nejprve zahrál sólový koncert v pražském Lucerna Music Baru, který se vlnil pod jeho taktovkou, a poté míří jako jedna z hlavních hvězd na šumperský festival Blues Alive. Více se dočtete v naší reportáži. Podívejte se zde na fotogalerii.

  • Sophie Hunger je hudební chameleon

    Jen u málokterého umělce se posluchač dočká tak častých a pozoruhodných zvukových obratů, jako je tomu u švýcarské písničkářky Sophie Hunger. Ta v pražském klubu Palác Akropolis v neděli 11. listopadu představila svoji novou desku Molecules, na níž se více posouvá k elektronickému zvuku.

  • DobBroMan přijede zahrát netradiční blues

    Na své první vystoupení v České republice se chystá netradiční bluesový kytarista a zpěvák vystupující pod jménem DobBroMan. Koncert odehraje v pondělí 19. listopadu v pražském klubu Mandragora.

  • Joe Louis Walker nadchl bluesové fanoušky

    Americký bluesman Joe Louis Walker se podruhé vydal do České republiky, poprvé do Prahy. Nejprve zahrál sólový koncert v pražském Lucerna Music Baru, který se vlnil pod jeho taktovkou, a poté míří jako jedna z hlavních hvězd na šumperský festival Blues Alive.

Rozhovory z rubriky

Rozhovory měsíce

Nenalezeny žádné aktivní soutěže