Rozhovor s Portico Quartet o putování napříč hudebními žánry

Londýnskou čtveřici Portico Quartet jsem vyzpovídal před jejich koncertem 3. dubna v Paláci Akropolis v rámci festivalu Mladí ladí jazz. Z příjemného povídání se členy této kapely, která neustále dychtí po objevování nových hudebních světů, se vyklubala spousta zajímavých informací týkajících se jak jejich hudebních aspirací, tak i jejich vztahu k umění obecně.

Milo Fitzpatrick na festivale Mladí ladí jazz 4. dubna 2014 Milo Fitzpatrick na festivale Mladí ladí jazz 4. dubna 2014 Foto: Jakub Herda/musicweb.cz

Vaše poslední album Live/Remix (2013) je jakýmsi dvojakým počinem. Na jednom disku se nachází živá nahrávka z koncertu z roku 2012 a na druhém posluchači naleznou remixy vašich skladeb v podání různých producentů a dýdžejů. Jak se tato neotřelá myšlenka spojit živák s remixy zrodila?

JW: Vytvořili jsme koncepci živého koncertu, která se poměrně dost lišila i po zvukové stránce od stylu, v jakém jsme do té doby vystupovali. Zároveň jsme už měli širokou základnu producentů, kteří pracovali na remixech našich skladeb. Chtěli jsme tedy zdokumentovat toto živé vystupení a práci remixerů za poslední tři nebo čtyři roky. Nejedná se o žádný komplikovaný koncept. Je to spíše záznam toho, kde se v současné době hudebně nacházíme a přehlídka různých hudebních přístupů producentů, kteří se naší hudbou nechali ovlivnit.

Začínali jste prý hraním na ulici a záhy jste se etablovali jako jazzová kapela. Od té doby se však vaše hudba od jazzu dost vzdálila a váš současný zvuk je hodně elektronický. Nepřijde vám, že tento impuls vyvíjet se a hledat nové možnosti je stále jedním z aspektů jazzu, který vás i nadále inspiruje?

MF: Ano, jazz jako hudební žánr lze chápat jako určité místo, na kterém jsme nějakou dobu pobyli. Avšak s časem jsme zjistili, že se chceme vydat dál. Nikdy jsme jazz nevnímali jako cestu, kterou se musíme vydat, spíše jako určitou zónu volnosti, hudební svět, ve kterém jsme se cítili dobře. Ale v jednu chvíli zjistíš, že už ti ten tvůj plácek za domem nestačí, chceš poznávat a objevovat nové a ten či onen žánr už ti prostě nedodává tolik inspirace. Nešlo tedy o jazz, ale spíše o to, kde jsme se v danou dobu nacházeli.

Londýn se může pyšnit velice živou klubovou scénu. Pokud vím, Dubstep a UK Garage stále vládnou hudebním klubům. Cítíte se jako londýnská kapela součástí této scény? Jaký máte vztah ke klubové kultuře?
KV: Dubstep už je v Londýně dost na ústupu a do klubů se vrací house a techno, ale těžko říct, všechno se v dnešní době mění tak rychle.
DB: Jde o poměrně zajímavou scénu, je tam spousta tvůrčí svobody, nejsi nijak omezen a řada lidí tvoří zajímavou muziku. Pokud žiješ v Londýně, jsi obklopen spoustou možností, jak strávit večer a dostaneš se do kontaktu se všelijakou hudbou. Je to skutečně vzrušující a živá scéna.
MF: Na té scéně elektroniky je zásadní ta volnost. Z jazzu se můžeš posunout třeba do současné vážné hudby nebo do více koncepční, zvukově vymezené elektronické hudby. Myslím, že v tomto spektru hudby se lze pohybovat docela volně, ale přejít například k rocku by bylo mnohem těžší. Vyžadovalo by to mnohem zásadnější změny v tom, jak hudbu děláme. Rock by úplně nejlépe nesloužil našim záměrům. Šlo nám o to najít žánr, ve kterém se můžeme cítit svobodně. Takže to tak prostě vyplynulo, že v tomto světě jsme našli prostor pro naplnění našich vizí a na elektronice nás zaujala široká paleta zvuků. Ale mohli jsme klidně skončit kdekoliv jinde.

Není ale na elektronické hudbě zároveň unikátní způsob, jímž s hudbou pracujete? Například při využívání samplů nebo smyček už manipulujete s hudebním materiálem jako s předpřipraveným objektem. Dočetl jsem se, že jste nahráli zvuky hangu a následně jste je různě měnili, posunuli do nižších frekvenčních pásem a vytvořili tak kupříkladu subbasový dronující tón, který už neměl s původním zvukem hangu mnoho společného.

DB: Ano. Během práce na našem třetím albu jsme se začali hlouběji seznamovat s elektronickou hudbou a zároveň technikami, které se v ní využívají. A jelikož jsme právě nahrávali album, napadlo nás tyto techniky vyzkoušet a rozšířit tak své zvukové možnosti, čímž jsme se stylově dost posunuli. Vždycky jsme totiž byli akustická kapela, která se snažila zvukově rozvíjet. Například piano můžete preparovat (umístit do strun různé předměty) a změnit jeho zvuk akusticky, ale pokud ho nahrajete do počítače, máte nepřeberné množství možností, jak onen zvuk modifikovat. A právě o to nám šlo u onohu zvuku hangu, když jsme ho nasamplovali a přetvořili ho v onen hutný basový tón. Taková manipulace se zvukem nás dost baví.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 
Obaly vašich CD zdobí abstraktní malby a názvy vašich skladeb často obsahují metafory obrazů nebo přímo odkazují na umělecké dílo (např. 4096 Colours). Snažíte se, aby vaše hudba probouzela v posluchačích vizuální prožitky? Inspiruje vás výtvarné umění ve vaší tvorbě? Myslíte si, že existuje vztah mezi hudbou a výtvarným uměním?

JW: Myslím, že tento vztah existuje. Určitě je to cítit více u kapel, které se snaží hudbu ztvárnit jako obraz. U naší skladby 4096 Colours to však bylo naopak.
DB: Je pravda, že do této skladby jsme vložili terénní nahrávku pořízenou před katedrálou v Kolíně nad Rýnem, jejíž průčelí zdobí vitrážové okno od Gerharda Richtera, jež samotné bylo inspirováno jedním z jeho obrazů (4096 Farben). Takže ta skladba nevznikla tak, že bychom ji vytvořili na základě obrazu, ale ona nahrávka zachycuje okamžik, kdy se na onu vitráž v Kolíně Jack (saxofonista Jack Wyllie) díval.

Vaše hudební tvorba je žánrově velice rozmanitá. Dochází ve vaší hudbě k nějakým rozporům, které musíte nějakým kreativním způsobem vyřešit nebo se vám vždy daří odlišné nápady nebo přístupy sloučit?

DB: Řekl bych, že se nám to daří. Často při skládání stavíme na protikladech; drsnou část skladby kontrastujeme jemnou pasáží a podobně. Baví nás také ve skladbách rozvíjet představivost, například název skladby může jakoby modulovat do různých tónů a nabývat tak nového smyslu, tento proces změny a zejména změny opakováním je v našich skladbách hojně využívaný.

Přečtěte si report z dubnového koncertu Portico Quartet v Paláci Akropolis

Nefrustruje vás jako kapelu s poměrně širokým žánrovým rozpětím to, že část vašeho názvu tvoří slovo kvartet, které vás tak trochu nespravedlivě žánrově definuje jako jazzovou kapelu?

JW: Právě z tohoto důvodu svůj název měníme. Ony konotace jazzu a vážné hudby, což jsou hudební žánry, od kterých jsme se namíle vzdálili, nás pořád tak trochu pronásledují, a tudíž jsme se rozhodli, že se budeme nadále jmenovat jen Portico.

Jako vaše nejčastěji citované hudební vlivy jsou uváděni minimalističtí skladatelé Philip Glass a Steve Reich, nu-jazzové ansámbly Cinematic Orchestra a Bonobo, jakožto i dubstepoví Mount Kimbie či Burial. Stane se vám někdy, že nevíte jakým směrem se při komponování vydat nebo to vše funguje organicky a daří se vám vždy nápady vás všech do té či oné skladby začlenit?

DB: Většinou tomu tak je. Dochází mezi námi samozřejmě ke konfliktům, když jeden z nás cítí, že by něco mělo znít jinak než jak to cítí ostatní. Nezbývá potom než zkoušet a pokusit se najít cestu, která bude vyhovovat nám všem.
JW: Většinu skladeb, které v současnosti hrajeme, vznikly tak, že jeden z nás přišel s nápadem, který jsme nahráli do počítače a následně jsme se ho pokoušeli při zkoušení rozvést. Každá skladba vyžaduje trošku jiný přístup, například hang sám o sobě dodává skladbě jistou zvukovou povahu. Nyní však už používáme mnohem více počítač, na nemž se jednoduše pracuje a manipuluje s hudebními nápady.

Pokoušíte se do vaší současné tvorby zapojit nějaké další neotřelé techniky, jako třeba onu terénní nahrávku z Kolína nad Rýnem? Je nějaký směr, kterým byste se v budoucnosti chtěli vydat?

JW: Na skladbách, které v současnosti tvoříme, spolupracujeme hodně se zpěvačkami. Už v nich chybí saxofon, spíše přidáváme více elektroniky a syntezátory a používáme baskytaru místo kontrabasu. Skladba Steepless se zpěvačkou, jež si říká Cornelia, z našeho posledního alba poměrně dobře ilustruje, jakou cestou se teď vydáváme. Je možné, že opět využijeme několik terénních nahrávek.

 

 

V Praze vystupujete už potřetí (podruhé v rámci festivalu Mladí ladí jazz), ale zároveň jste si v roce 2012 zahráli i na festivalu Colours of Ostrava. Baví vás hraní na festivalech? Máte nějaké oblíbené město nebo festival, na který se vždy rádi vracíte?

KV: Těší nás, že jsme opět v Praze. Náš koncert předloni v Akropoli jsme si dost užili. Posluchači byli velice živí, ale i pozorní, z čehož bylo zřejmé, že je hudba vážně zajímá. Jsme skutečně rádi, že tu zase jsme. Festivaly mohou být poměrně náročné, zvučení může trvat dlouho, takže to může být stresující, ale zároveň si na nich užíváme jejich uvolňující atmosféru.

Za Portico Quartet odpovídali:
DB: Duncan Ballamy
KV: Keir Vine
MF: Milo Fitzpatrick
JW: Jack Wyllie

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 17. 11. 2017

    Druhý večer bluesového festivalu byl opět skvělý! Pořadatelé nám i tentokrát nachystali pořádnou porci dobré muziky - zahájení patřilo „starým známým“ Slovak Blues Project a po nich následovala nepřehlédnutelná a zatím jediná bluesmanka Bex Marshall s Blues Bandem. Řádnou porci jazzu nám naservíroval skvělý John Medeski’s Mad Skillet a všechny zde zaujal suzafonista Kirk Joseph. Zac Harmon se svojí kapelou předvedli parádní pódiovou show a poslední vystoupení tohoto večera patřilo foukačkářům – Blues Harp Explosion feat. Billy Branch, James Harman a Magic Dick. Na závěr se všichni vystupující opět sešli na pódiu a zcela netradičně pokračovali v jam session.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2017

    Hlavní hvězdou čtvrtečního večera a i letošního Blues Alive byl bezpochyby Jonny Lang. Ale začněme od začátku. Hned na úvod návštěvníky přivítal ve foyer živelný Band of Heysek (CZ). Na pódiu zahájil festival britský rocker Phil Shoenfelt & Southern Cross a po něm polská kapela Nočna zmiana bluesa s charismatickým foukačkářem Slawkem Wierzcholskim, kteří v Šumperku nebyli poprvé a předvedli publiku skvělou show. Následovalo americké trio Nick Schnebelen Band a po něm již Jonny Lang. Musím přiznat, že oproti poslechu jeho hudby, je koncert zcela jiné kafe! Strhující, dynamický zpěv a skvělá hra na kytaru nenechaly nikoho v klidu! Všichni si tento první večer bluesového festivalu skvěle užili!

  • Soutěžte o 3x1 lístek na Vánoční Respect festival

    Hudba z Konga je světově proslulá především díky sladkému zpěvu a energií sršícímu kytarovému doprovodu. Styl známý jako soukous či konžská rumba však není jediným reprezentantem hudby tohoto kraje. Konono No. 1 je první kapelou, která vystoupí na Vánočním Respect festivalu 8. prosince od 19 hodin v Paláci Akropolis spolu se skupinou Disciplin A Kitschme, která navazuje na stále nedoceněnou historii jugoslávské new wave scény. Pojďte s redakcí musicweb.cz soutěžit o volňásky na tuto vánoční party!

  • Hrát na suzafon je jako chodit aneb Mad Skillet v Jazz Docku

    Právě tak, jak stojí v úvodním nadpisu, charakterizoval hru na tento zajímavý nástroj Kirk Joseph, suzafonista kapely Mad Skillet aneb v překladu Šílené pánvičky, která vystoupila v Jazz Docku.

Rozhovory z rubriky