Rozhovor s Romkem Hanzlíkem: Společnost je trochu přeundergroundovaná

V září 2015 odpremiéroval český dokumentární film Takovej barevnej vocas letící komety, který mapuje především život a hudební kariéru Filipa Topola a jeho kapely Psí vojáci. Zároveň se zaměřuje na atmosféru let, kdy skupina aktivně působila na české hudební scéně. Rozhovor pro redakci musicweb.cz poskytl bývalý manažer skupiny Psí vojáci a promotér nejrůznějších koncertů Romek Hanzlík.

Romek Hanzlík Romek Hanzlík romekhanzlik.cz

Jak byste charakterizoval film Takovej barevnej vocas letící komety?

Od začátku jsme chtěli, aby to byl hudební film. Už nikdy neuvidíme koncert Psích vojáků, ale naším filmem si můžeme připomenout atmosféru, která na koncertech panovala během 35 let existence kapely. A těm, co koncert nikdy neviděli, a Topol je pro ně jen legenda, ukazujeme sílu hudby, zasazenou do marastu 80. let, extázi 90. let i jak to bylo později - a celý Topolův hudební příběh v kontextu doby. Psí vojáci byla neobyčejná kapela, a hráli jinak, než všechny kapely světa. A Psí vojáci rovná se Filip Topol. Chtěli jsme, kromě hudby, přinést nepřikrášlený obraz jeho osobnosti, se všemi klady i zápory. Jsou v něm humor, láska, naděje, alkohol, smrt i poselství. Filip říkal, že jeho písně jsou zároveň jeho deníky. Myslel to obrazně i doslova. Silou nevšední hudby oslovujeme diváka a dáváme mu nahlédnout do vnitřního světa neobyčejné osobnosti, neobyčejné doby.

Název filmu je velmi netradičně zvolený, ale zároveň je výrokem Filipa Topola. Jak jste název vybírali?

Filip si vybral asi ten název sám. Když se ho ptali při příležitosti 25. výročí skupiny, jak by charakterizoval těch 25 let, zamyslel se a řekl: „Takovej barevnej vocas letící komety". Přišlo nám to tak výstižné, že o názvu filmu bylo rozhodnuto. Pravda, je to trochu krkolomné, ale hned si to zapamatujete.

Kde jste sbírali materiál ke vzniku dokumentu?

Režisér Václav Kučera provedl důkladnou rešerši v ČRO i v České televizi, překvapilo nás, kolik jsme toho našli. Detektivní pátrání bylo po soukromých archivech rozsetých po celém světě. A pak jsme natočili kolem 50 hodin materiálu. Bylo z čeho vybírat. Důležitá byla práce ve střižně. Všechno poskládat tak, aby film nebyl ryze publicistický, aby v něm byl příběh, emoce a hlavně, aby promlouval hudbou zasazenou do příběhu. Střih je velká alchymie. Zásluha patří střihačovi Vilému Šrailovi, stejně tak dramaturgům Janu Daňhelovi a Věře Krincvajové. A taky kameramanu Diviši Markovi za opravdu skvěle natočené nové záběry. To jsem jmenoval jen hlavní profese, jak obsáhlá byla práce na filmu a kolik lidí se na něm podílelo, vám dojde při četbě závěrečných titulků.

V červnu tomu bylo dva roky, co Filip Topol zemřel. Jak vznikl nápad natočit dokument a jak dlouho vznikal?

Protože jsem se o Psí vojáky dlouhou dobu staral jako manager, a měli jsme k sobě hodně blízko, nemohl jsem se smířit s tím, že se zavřela voda nad Psími vojáky, že už nic nebude. Oslovil jsem režiséra Kučeru, pak se přidal Petr Koza a Bioart Production, zvukař Miller, kameraman Marek a pustili jsme se do díla. Na začátku zcela bez prostředků, to všechno přišlo a řešilo se za pochodu. Zabralo to dva roky...

Sám se hudbou zabýváte, pořádáte koncerty, dělal jste manažera mnoha kapel – včetně Psích vojáků. Jak je podle Vás v současnosti vnímán underground a osobnost Filipa Topola?

Upřímně řečeno, společnost je trochu přeundergroundovaná. Já osobně ani už nekoukal, kromě několika dílů, na seriál České televize Underground. Psí vojáci se pohybovali někde mezi undergroundem a alternativou. Spadli do té undergroundové přihrádky hned od začátku, když zahrát na Hrádečku před Plastikama pozval 12letého Filipa osobně Václav Havel. Je jasné, že pak po nich StB šla. Takže svými vystoupeními patřili do undergroundu, ale hudbou patřili jinam, řekl bych, že patřili všem. Pořád říkám – hudba má jen dvě škatulky – hudba dobrá a hudba špatná. V hudbě Psích vojáků nenajdete takové ty postupy a schémata typická pro underground. Naopak. Filipova hudba je tak něžná, křehká a přitom silná. Jsem fascinován, že Topol ve 13 letech stvořil Psí vojáky s celou filozofií kolem toho a držel se toho celý život, nemusel na tom nic měnit. Topol by měl dnes být vnímán jako mimořádný umělec. Jako skvělý autor hudby, textů, celé jeho dílo je nadčasové a přežije i nás.

V červnu se uskutečnil v divadle Archa vzpomínkový koncert, jelikož by se letos Filip Topol dožil padesáti let. Nejspíš jste se zúčastnil tohoto koncertu, který poté běžel i v televizi. Jak jste vnímal tuto atmosféru?

Napadlo mě oslovit kapely, aby si připravily jednu písničku od Psích vojáků. Napřed jen ty generačně spřízněné, posléze i mladší a nejmladší, jako Kyšperského či Muchu. Překvapilo mě, jak i nejmladší generace bere Topola za svého a vidí v jeho hudbě inspiraci a vzor. A byl jsem fascinován, kolik diváků dorazilo a jak jsme společně na Filipa zavzpomínali.

 

 

Přeci jen se v České republice netočí mnoho dokumentů o zpěvácích nebo hudebnících. Jak vnímáte takovéto dokumenty třeba zahraniční vy?

Dívám se na ně. A rád. Protože se dozvím věci, které jsem nevěděl, a které hudbu, kterou třeba mám rád, uvedou do jiného světla nebo souvislostí. A taky jsou mi inspirací, protože s Václavem Kučerou nosíme v hlavě další hudební film.

Jaké máte další plány na poli dokumentárním či hudebně-promotérském například v rámci agentury A.M.P.?

V nejbližší době mě čeká koncert skupiny MAGMA 12. října, pak jedu na turné do Číny se skupinou Už jsme doma, těm chystám koncert k 30. výročí. Za pár dní začíná Slet bubeníků, pomalu už chystám 18. ročník Festivalu nepopulární hudby Eurotrialog Mikulov. Mám i filmové plány, i když zatím jen v hlavě, ale je několik témat, s kterými se chci porvat. Nejsou jen hudební. Nápadů je dost, energie taky, přál bych si potkat opravdového filantropa, který by našim nápadům pomohl na nohy.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • FOTO: BLUES ALIVE, DŮM KULTURY, ŠUMPERK, 17.11.2018

    Třetí večer bluesového maratonu pokračoval ve strhující jízdě dnů předešlých. Zahájili jej slovenští Missisippi Mixtape a po nich rozpohybovala publikum strhující skupina Welch Ledbetter Connection. Takovým bonbónkem na pomyslném dortu byla skupina Tamikrest z Mali, kteří přivezli původní africkou hudbu, která se na americkém kontinentě kdysi dávno přetavila v blues. Sice v trochu modernějším, až rockovém podání, ale určitě to byl skvělý hudební zážitek. Kytarové mistrovství nám předvedl Rick Derringer, legenda amerického bluesrocku se svým nepřehlédnutelným bosonohým bubenickým obrem. Posledním vystupujícím byl pestrobarevný Fantastic Negrito, který nenechal posluchače do posledních minut vydechnout a svým strhujícím vystoupením ukončil letošní Blues Alive v Šumperku.

  • Seasick Steve zahraje konečně v Praze

    Již dvakrát svým strhujícím koncertem okouzlil návštěvníky festivalu Colours of Ostrava, letos dokonce na hlavní scéně. Příští rok v březnu se svérázný americký bluesman Seasick Steve, který často hraje na vlastnoručně vyrobené kytary, konečně představí poprvé v Praze.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.

Rozhovory z rubriky