Rozhovor se Susheelou Raman: Je na posluchači, aby příběh dokončil sám Doporučený

Indicko-britská zpěvačka Susheela Raman je pěveckou divou, která se na pódiu rozhodně neztratí. Její energické melodie a temný hlasový projev se často přibližují šamanskému vystoupení, stejně jako ho umocňují uhrančivé rytmy. Susheela se pro redakci musicweb.cz rozpovídala o svých začátcích, o svých třech domovech i o novince Queen Between, kterou představí sólově v Paláci Akropolis 12. prosince.

Susheela Raman na Respect festivalu 2015 Susheela Raman na Respect festivalu 2015 Foto: Martin Chochola/musicweb.cz

Vaši rodiče pocházejí z Indie, strávila jste nějaký čas v Austrálii, ale nyní již žijete ve Velké Británii. Jak tyto tři země ovlivnily Vaši tvorbu?

Ačkoli jsme žili v Británii a v Austrálii, hudbu jsem se učila od svých rodičů doma a právě ti mi ukázali indickou muziku. Moji rodiče byli přesvědčení, že mi musí představit kulturu, ve které vyrůstali a v tom byli hodně přísní. V Austrálii jsem sama objevila „západní" hudbu a samozřejmě život venku mimo domov byl hodně rozdílný a různorodý. Pořádala jsem klasické recitály pro indickou komunitu, když jsem byla mladší, ale nakonec jsem začala rebelovat a založila kapelu, se kterou jsem pak zpívala po klubech. Vždycky a všude se najdou vlivy, ať už pozitivní nebo negativní. Svůj vlastní zvuk jsem ale našla, až když jsem přišla do Británie, ale bylo to také proto, že jsem byla zrovna ve věku, kdy je velmi důležité se urovnat a Londýn má velmi silnou tvůrčí kulturu.

Proč jste vlastně začala zpívat? Bylo to tím, že je Vaše rodina hudební?

Ano. Moje teta byla zpěvačka a můj táta má také hodně dobrý hlas, ačkoliv nikdy nevystupoval veřejně. Myslím, že jsem si prostě oblíbila koncertování.

Když se chystáte pracovat na nové skladbě a psát k ní text, kde nejčastěji berete inspiraci?

Myslím si, že vždycky procházíte fázemi, ve kterých objevujete různou hudbu, když třeba pracujete s různými lidmi, slyšíte nové věci a poté se to případně projeví také v té vaší. Text většinou zabere více času a někdy se stane, že je o něčem, co se odehrálo před deseti lety a najednou to vyskočí na povrch.

Viděla jsem váš koncert v pražském Paláci Akropolis v roce 2011 a byla jsem tehdy fascinovaná Vaší show, protože byla silná a hodně mystická. Myslíte si, že koncert je jenom o umění hudby?

Tehdy jsem procházela obdobím, během kterého jsem hrála extatickou hudbu. Zabývala jsem se tehdy několika zajímavými hudebními proudy z Indie a Pákistánu a zůstávala jsem tak ve spojení s náboženskou, liturgickou složkou, transem a podobně. Nyní jsem trochu jinde, možná trochu zkoumám sama sebe a soustřeďuji se znovu na melodii. Takže show v roce 2015 je možná o trochu méně bombastická, ale vždycky cílím na pocit extáze, protože ta je pro mou muziku důležitá. Je mnoho cest. Koncerty mohou být rituálními i dneska. Jde především o magický okamžik, který sdílí více lidí najednou...

Většinu písní zpíváte anglicky, ale několikrát jste zvolila i tamilský jazyk. Který z těchto jazyků je pro Vás příhodnější ke zpěvu?

Velice záleží na písni, ale angličtina je můj první jazyk – mateřský. Zpívám několik písní, které odkazují na indické kořeny, ale když píšu, vždycky to bude skladba v angličtině.

V devadesátých letech jste hrávala také jazz a blues a nahrála jste album 331/3, které se skládá z nejrůznějších cover verzí od Boba Dylana, Jimiho Hendrixe nebo Captaina Beefhearta. Jaký žánr je Vám nejbližší?

Nemám ráda škatulky. Nikdy jsem si nenalezla žánr, který bych akceptovala nebo by on zahrnoval mě! Všechna hudba je v jednom bodě propojená.

Co se skrývá za skladbou Raise Up z alba Vel?

Nic se v ní neskrývá. Je to velice pozitivní skladba, která sune energii na povrch. Využívám v ní indické melodie, která se nazývá Darbari, a přesně ta dává celé písní to pravé koření. Poprvé jsme ji hráli v New Yorku s kapelou velmi schopných hudebníků a celý koncert jsme si moc užili, a tak jsme další den šli do studia a začerstva jsme ji nahráli. Nicméně to bylo v roce 2009, takže dneska už je to trochu historie...

Mnoho hudebních kritiků řeklo, že Vaše hudba nepatří mezi world music, ale ke „globálnímu popu". Co si o tom myslíte?

Tohle naštěstí řekli kritici, kteří nemají zas takovou váhu. Nikdy jsem se nesnažila zapadnout do nějakého stylu, jenom dělám to, co mě táhne. Nemyslím si ale, že bych dělala popovou muziku, ani ji neposlouchám, z toho už jsem asi vyrostla, ale nemám nic proti tomu být vidět. Můj život stejně jako moje práce je hudba, takže určitě nebudu dělat něco, co pro mě nemá význam.

Když nahráváte novou skladbu nebo ji prvně zpíváte na koncertě, je pro Vás tento okamžik něco jako vyprávění příběhu lidem?

Něco takového to rozhodně je, kromě toho, že je na posluchači, aby si příběh dokončil sám.

Můžete představit Vaši poslední desku Queen Between našim čtenářům? Co je na ní nového?

Queen Between je hodně silná nahrávka a myslím si, že zdaleka moje nejlepší. Přivedla mě k úžasným spolupracím s hudebníky z Indie a Pákistánu, ale vůbec nezní jako tradiční tamní muzika. Nahrávali jsme ji v Londýně a až na výjimky je v angličtině. Několik témat je vybraných ze skvělé knížky Sira Jamese Frazera Zlatá ratolest, která pochází z konce 19. století a je jakýmsi průzkumem magických a náboženských tradic. Je to velice podmanivá knížka, jejíž text je sám o sobě hodně magický. Ve své době se rozcházela s křesťanstvím, protože ukázala, že právě křesťanství je jen jedním z dalších náboženství. Pro mě je velmi důležité vypořádat se s náboženskou tradicí ve vlastním nezávislém pojetí, což dělám i ve své hudbě. Kdo chce být otrokem svých tradic?

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 17. 11. 2017

    Druhý večer bluesového festivalu byl opět skvělý! Pořadatelé nám i tentokrát nachystali pořádnou porci dobré muziky - zahájení patřilo „starým známým“ Slovak Blues Project a po nich následovala nepřehlédnutelná a zatím jediná bluesmanka Bex Marshall s Blues Bandem. Řádnou porci jazzu nám naservíroval skvělý John Medeski’s Mad Skillet a všechny zde zaujal suzafonista Kirk Joseph. Zac Harmon se svojí kapelou předvedli parádní pódiovou show a poslední vystoupení tohoto večera patřilo foukačkářům – Blues Harp Explosion feat. Billy Branch, James Harman a Magic Dick. Na závěr se všichni vystupující opět sešli na pódiu a zcela netradičně pokračovali v jam session.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2017

    Hlavní hvězdou čtvrtečního večera a i letošního Blues Alive byl bezpochyby Jonny Lang. Ale začněme od začátku. Hned na úvod návštěvníky přivítal ve foyer živelný Band of Heysek (CZ). Na pódiu zahájil festival britský rocker Phil Shoenfelt & Southern Cross a po něm polská kapela Nočna zmiana bluesa s charismatickým foukačkářem Slawkem Wierzcholskim, kteří v Šumperku nebyli poprvé a předvedli publiku skvělou show. Následovalo americké trio Nick Schnebelen Band a po něm již Jonny Lang. Musím přiznat, že oproti poslechu jeho hudby, je koncert zcela jiné kafe! Strhující, dynamický zpěv a skvělá hra na kytaru nenechaly nikoho v klidu! Všichni si tento první večer bluesového festivalu skvěle užili!

  • Soutěžte o 3x1 lístek na Vánoční Respect festival

    Hudba z Konga je světově proslulá především díky sladkému zpěvu a energií sršícímu kytarovému doprovodu. Styl známý jako soukous či konžská rumba však není jediným reprezentantem hudby tohoto kraje. Konono No. 1 je první kapelou, která vystoupí na Vánočním Respect festivalu 8. prosince od 19 hodin v Paláci Akropolis spolu se skupinou Disciplin A Kitschme, která navazuje na stále nedoceněnou historii jugoslávské new wave scény. Pojďte s redakcí musicweb.cz soutěžit o volňásky na tuto vánoční party!

  • Hrát na suzafon je jako chodit aneb Mad Skillet v Jazz Docku

    Právě tak, jak stojí v úvodním nadpisu, charakterizoval hru na tento zajímavý nástroj Kirk Joseph, suzafonista kapely Mad Skillet aneb v překladu Šílené pánvičky, která vystoupila v Jazz Docku.

Rozhovory z rubriky